Pokání jako způsob života

Pokání je rozhodující podmínkou spasení a spolu s vírou přináší obrácení (L 13,2-5). Prvním důležitým krokem k tomu, aby se někdo stal Božím dítětem je udělat pokání. Řecké slovo metanoia, překládáme jako „pokání“ a znamená změnu smýšlení nebo směru (Mt 4,17; Mk 1,15). V Bibli není pokání pojem statický, ale dynamický.

Co tedy pokání znamená prakticky? Je to úplný obrat v myšlení a konání. Hříšník si začíná uvědomovat hrůzu hříchu a jeho důsledky. Ale nejen to. Zároveň se obrací ze stavu neposlušnosti, vzpoury a sobeckosti k Bohu: 1) odvrací se od hříchu; 2) podřizuje svůj život Bohu a 3) přijímá Ježíše jako svého Spasitele a Pána.

Odpovědnost činit pokání je tedy na člověku. Všichni lidé zhřešili, a proto potřebují činit pokání a přijmout Pána Ježíše do svého srdce (Ř 3,23). V Novém zákoně slyšíme Petra: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy“ (Sk 3,19). Nikdo se může obrátit k Bohu, činit pokání, anebo dokonce uvěřit bez Božího přispění. Potřebný obrat musí dovršit Bůh sám. Bible mnohokrát mluví o tom, jak to dělali jednotliví muži a ženy. Ježíš na kříži zaplatil cenu za naše hříchy a přivedl nás zpět do vzájemného vztahu s Bohem. Bůh ze své strany udělal vše a zbytek záleží na nás.
Pokání je tedy darem od Boha. Je onou pohonnou hmotou, která žene kupředu náš život řízený Bohem. Pokud nám bude chybět palivo, nedostaneme se ani o krok dál a budeme neustále žít v pýše a s pocitem viny. Opravdové pokání může člověka těchto okovů zbavit. Pokání je znamením milosti, která je ještě mimo nás, ale již zde působí. Je impulsem od Ducha svatého, který sice v hříšníkovi ještě nepřebývá, ale již ho ozařuje světlem, které ukazuje na stíny a vede ho až ke spasení. Právě proto pokáním nás Bůh ani zdaleka nechce trápit, ale spíše je ovocem a projevem jeho nezměrné lásky k nám.

Apoštol Pavel tuto pravdu vyjadřuje nádhernými slovy v epištole Římanům 2,4 „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“


Vladimír Rafaj

Misijní výjezd Slovensko - Rumunsko 2009

Letošní misijní výjezd byl vyvrcholením celoroční práce a úsilí všech zúčastněných. Příprava výjezdu se odehrávala zejména na půdě biblické školy, kde studenti měli k dispozici veškeré zázemí a vybavení pro zdárné zvládnutí připravovaného programu. Nácvik programu sestával zejména z písní, scének, pantomimy, různých her a soutěží, svědectví a kázání. V této fázi příprav studenti velice ocenili teoretické vědomosti a znalosti a praktické dovednosti doposud získané studiem na biblické škole, které pak zúročili přímo v „terénu“, tj. ve sborech, mládežnických setkáních, shromážděních pod holým nebem, rozhovorech s lidmi v rodinách apod.

Hlavním cílem výjezdu bylo

1) poskytnout studentům prostor pro jejich službu a zapojení se do různých aktivit, které jsou s tím spojeny,

2) rozšířit jejich obzor v oblasti misijní práce, konkrétně to byla práce s romským etnikem na Slovensku a slovenskou komunitou žijící v Rumunsku a

3) prohloubit dobré vztahy z předchozích let s výhledem do budoucnosti.

S průběhem výjezdu vyjadřuji maximální spokojenost. Po stránce organizační, technické a duchovní byl výjezd dobře zvládnut. Studenti byli vystaveni zátěži z cestování, častých přesunů z místa na místo, pobytu v různých rodinách (kulturách), ale i přesto to zvládli nadmíru dobře. Dokonce by velice ocenili mít tyto zkušenosti mnohem častěji.
Věřím, že takováto a podobná praxe je pro naše studenty nenahraditelná. Je to pro ně odrazový můstek a zároveň skvělá příležitost reflektovat na prožité chvíle s kamarády, kdy někteří z nich už v dohledné době zaujmou zodpovědná místa v církvi nebo ve společnosti.
Náš dík patří především Pánu Bohu, ale i všem těm, kdo se finančně nebo modlitebně podíleli na uskutečnění tohoto výjezdu. Všem Vám moc děkujeme.


Vladimír Rafaj,
vedoucí výjezdu

Vedení Duchem svatým

Vedení Duchem svatým

V minulých dnech jsem se v sérii několika kázání zamýšlel nad tématem Vedení Duchem svatým. S tím je úzce spjata i otázka poznávání a naplňování Boží vůle nebo slyšení Božího hlasu.
Ve světě je mnoho hlasů, které nabízejí svou radu a každý z nich prohlašuje, že je tím nejlepším. Je ale pouze jeden jediný přímluvce, kterého lze následovat zcela bez obav. Je to Přímluvce, kterého zaslíbil Ježíš.
Pán Ježíš učil o budoucí službě Ducha svatého: „Ale Přímluvce, Duch svatý … ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). Ti, kdo studují Písmo, vědí, že Bible by neměla skutečný duchovní účinek, pokud by Duch svatý neosvětlil její pravdy.
Když se musíš rozhodovat mezi pravdou a lží, uvede tě na stezku pravdy, protože je Duchem pravdy. Jeho vedení vždy vede k pravému úspěchu (1J 4,1-6). Mnohdy si jeho vedení ani dostatečně neuvědomujme a nejsme si jisti, kam nás vede. Hledíme do budoucnosti s obavou a nejistotou. Ztrácíme pohled z toho, že Bůh má naše životy plně pod kontrolou. Ale nemá to tak být.
Prorok Jeremjáš hovoří o tom, že „cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde“ (Jer 10,23). Není dáno člověku, aby poznal své cesty do nejmenších detailů. Není mu dáno, aby řídil svůj život sám. Vedení totiž má co do činění s budoucnosti, s nepoznaným. Lidé se po staletí snaží nalézt způsob, jak odhalit budoucnost. Proto si zahrávají s různými okultními praktikami, jako je věštění, transcendentální meditace, autosugesce apod.
Bůh však má plán a záměr se životem každého člověka. Tento plán bude uskutečněn tehdy, když půjdeme jeho směrem a po jeho cestách. On se rozhodl zjevit sám sebe skrze Písmo, což je důkazem jeho osobního zájmu o nás a jeho touhy vstupovat do našich životů. Neboť to, co s námi zamýšlí, zná jen on sám. „Jeho myšlenky o nás jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu, protože nám chce dát naději do budoucnosti.“ (Jer 29,11)
Znovuzrozený člověk si může být naprosto jist vedením Duchem svatým. Apoštol Pavel mluví o tom, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Ř 8,14). Vést zde znamená „vést a řídit“, ale toto vedení zde neznamená, že nám budou zjevovány dosud neznámé boží směrnice, ale spíše, že naše vůle bude podřízena Boží vůli. Znakem křesťana je právě takové vedení a řízení. Jsme uprostřed procesu, který je klíčový pro náš vývoj.

„Duchem choďte“ tj. nechte se vést Duchem svatým (Ga 5,16.18). „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“ (Ga 5,25). Abychom s ním dokázali držet krok, musíme být ochotni dovolit mu, aby řídil naše kroky. On pak povede náš život takovým způsobem, abychom žili v souladu s ním a naše touhy, aby byly stejné jako jeho (Ř 8,5). Jestliže uznáme jeho svrchované vedení, uvede nás do každé pravdy (J 16,13). Způsobí to, abychom měli milost u jiných lidí, jak to učinil u prvních křesťanů. A bezpochyby se o nás postará stejně, jako se staral o ně: hmotným způsobem, v našem povolání i duchovně (Sk 2,42-47). Bůh zná naše potřeby. Nepotřebujeme se trápit nebo strachovat nadmíru. Pán Ježíš řekl: „Hledejte především boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Bůh jako Otec se tady zavazuje, že se o nás postará a naším největším úkolem je, abychom ho hledali.

Kromě toho, že je naším vůdcem, který nás uvádí do veškeré pravdy a řídí náš každodenní život, Duch svatý odhaluje i závažnost našich špatných skutků – chování, které souvisí s naší starou, hříšnou přirozeností (srov. Ef 4,20-32 a Ř 8,12-14). Bez Ducha svatého a jeho působení není možné poznání Boha a stejně tak ani poznání naší hříšnosti. Tady na zemi se odehrála část dějin spásy a Duch svatý to všechno zpřítomňuje a aktualizuje. On je ten, kdo nás vede do pokory a přibližuje nám Pána Ježíše Krista a jeho dílo vykoupení. Poznání hříchu a uvědomení si vlastní viny není ve schopnostech člověka ani lidské etiky, ale je to záležitost víry, která přijímá Boží slovo a Ducha svatého.

Další aspekt vedení Duchem svatým se projevuje ve skutečné pomoci při modlitbách. „Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti. On se za nás přimlouvá. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Ř 8,26). Proč nevíme, jak a za co se máme modlit? Protože správně se modlit je vlastně dovednost. Tomuto umění se musíme učit, ale bez pomoci Ducha svatého to nejde. Pouze Duch svatý ví „jak na to“. On nejen že zná naše skutečné potřeby, ale zná i skutečné potřeby těch, za které se modlíme. A pojďme ještě dál. Duch svatý zná konkrétní vůli Boží v těchto potřebách. Apoštol Pavel to napsal takto: „Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Ř 8,27).
Duch svatý nám bude ve všem oporou až do konce a jeho vedení je trvalé. Chvála buď Bohu za to!

Vladimír Rafaj