pondělí 17. května 2010

Dar mocných činů

„Někomu působení mocných činů“ (1K 12,10)

Milí bratři a sestry, tentokrát se podíváme na jeden z velice důležitých duchovních darů, který nám nabízí apoštol Pavel v První epištole Korintským 12,10. Konkrétně jde o dar působení mocných činů.
Úvodem jen připomenu skutečnost, že epištola Korintským je apoštolský list, ve kterém apoštol dává pokyny sboru, který sám založil. Zabývá se jednak situací sboru, jak ji vylíčili bratři z Korintu, jednak písemně předloženými otázkami. Hörster poznamenává, že se v tomto případě nejedná o dialog se sborem, ale o určení zásad, které mají ve sboru platit. Pavel jako zakladatel se k tomu cítí oprávněn. Vždyť Pavlovo mimořádné vzdělání, zapálení pro Boha a víru nás jaksi přirozeně, a zcela oprávněně vede k disciplíně, obdivu, ale i bázni. Pavel je znepokojen posledním vývojem situace a v dopise zápasí o svůj sbor. Mezi sborem a Pavlem vzniklo pouto, které nebylo možné zpřetrhat. V mnoha otázkách jim radí, chce jim být nablízku a k dispozici. Jedná se mu o to, aby jim pomohl v co nejširší možné míře.

Novozákonní církev se dnes ptá: Jelikož Bůh dal své církvi charismata, jak je máme rozumně užívat? Jaký je postup a jaká jsou nebezpečí? S jistotou můžeme říci, že křesťané mají duchovně růst v plnost novosmluvní služby Ducha (viz Ef 4,15; 1Te 3,12; 2Te 1,3). To každému z nás přináší celou řadu zcela nových duchovních zkušeností a zároveň prohlubuje či obohacuje ty dřívější.

V češtině se pro „mocné činy“ ustálil výraz „zázraky“. „Dar činění divů“ nebo „dar konání zázraků“ (B21) pracuje s klíčovým výrazem "zázraky", který v původině doslovně znamená "působení mocí". Reinhold Ulonska si všímá, že jak „působení“, tak i „moc“ jsou v množném čísle. Většina překladů Nového zákona obvykle odkazuje na zázraky jako "znamení" (J 2,11) nebo "znamení a zázraky" (J 4,48; Sk 5,12; 15,12). Pavel obhajuje své apoštolství slovy: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ (2K 12,12)
Zázrak je definován jako Bohem způsobené narušení přirozeného běhu přírody. Tato definice uznává, že příroda funguje na základě určitého souboru pravidel, ale zároveň i to, že Bůh je tím, kdo ovládá přírodu a někdy tato pravidla dočasně mění, aby dosáhl svých cílů. Zázrak je něco, co se vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Je to událost duchovní podstaty, která má svůj původ v samotném Bohu a v jeho svrchované moci. Zázrak je něco, co přesahuje hranice uzdravení nebo přírodního zákona. Je to událost, která závisí od přímého Božího zásahu, a která je výsledkem zjevení neobyčejné Boží moci. Například, vzkříšení z mrtvých, únik z vězení, přeměna vody ve víno apod.
Skutečnost, že dary Ducha jsou nadpřirozené, také znamená, že nepřicházejí z moci člověka. Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Jsou zásahem Božím do lidského světa. Působení Ducha přichází s velkou mocí. Nemůže je vyprodukovat lidská schopnost. Duchovní dary jsou mimořádná obdarování nad rámec běžného talentu. Duchovní dar pochází pouze z jediného zdroje – od Boha. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel …“ (Jk 1,17)

Letniční učitel Anthony Palma poukazuje na to, že "působení" se používá téměř výhradně k činnosti Boží (Mt 14,2; Mk 6,14; Ga 3,5; F 3,21) nebo k činnosti satana (2Te 2,7.9; Ef 2,2). Proto zastává tento názor především v souvislosti s konfliktem mezi Bohem a satanem. Tyto skutky moci způsobují satanovi porážku a mohou být projevem soudu, jako tomu bylo v případě postižení slepotou kouzelníka Elymase (Sk 13,9-11), vysvobození z vězení a vyhnání démonů.
Jistý nevěřící člověk řekl, že kdyby slyšel na ulici kázat evangelium, zapnul by si televizi a vrátil by se zpět ke sledování svého oblíbeného programu. Ale pokud by se doslechl, že někdo na ulici činí zázraky a divy, v té chvíli by všeho nechal a šel se podívat, co se tam děje. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že lidé jsou fascinováni okázalostí, neobvyklostí a jsou přitahováni zvědavostí. A to i přesto, že zvědavost nemusí být vždy dobrá či užitečná, nicméně však je v životě velmi běžná.

Je zřejmé, že zázraky, které provedl Ježíš a apoštolové, potvrdily pravost a autentičnost jejich výroků o divotvorné moci, čímž poskytly neklamný důkaz jejich poselství. Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia. Pamatujme na to, že lidé kladli Ježíši a apoštolům tutéž otázku: "Jak můžeme vědět, že jste to, co říkáte, a že jsou vaše slova pravdivá?" To nebyla nevhodná otázka. V důležitých momentech se Bůh sám lidem znovu a znovu projevil působením mocných činů, divů a zázraků, takže měli vnější potvrzení, že slova, která slyšeli od Božích služebníků, byla pravdivá. Duch svatý používal k činění divů a zázraků první apoštoly jako důkaz, že jsou Kristovými posly vysláni pro speciální úkol: ohlašovat novou éru v lidských dějinách.
Jeden pozoruhodný příklad, který ilustruje tento princip, má co do činění s Eliášem na hoře Karmel. Eliáš byl zapojen do vážného konfliktu, v němž se Izraelci museli rozhodnout mezi Bohem a Bálem. Izraelskému lidu tím dává najevo, že by měli hledat odpovídající znamení, zdali je Bůh skutečným Bohem a Pánem. Bálovi služebníci vykřikovali v zoufalství na svého boha, ale nic se nestalo. Poté, co Eliáš polil vodou zvířecí oběť i oltář, Bůh poslal z nebe oheň, aby pohltil oběť i přesto, že byla nasáklá vodou. To byl zázrak!

Nicméně je zajímavé, že mnoho velkých mužů jak ve Starém, tak i v Novém zákoně neprovedlo žádné zázraky. O předchůdci Pána Ježíše, o Janu Křtitelovi mnozí říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm [Ježíš] řekl, je pravda. A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.“ (J 10,41-42) I když Jan neučinil žádný zázrak, vyvýšil Pána Ježíše Krista takovým způsobem a do takové míry, že mnozí pak Ježíše přijali. Nezapomeňme, že Ježíš vysoce hodnotí osobu a službu Jana Křtitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel …“ (Mt 11,11) Ulonska poznamenává: „Tento dar nesmíme zužovat na dar „činění divů“. K projevům mocí mohou patřit i divy, mohou to však být i takové projevy, které bychom nikdy za „divy“ neoznačili. Uděláme dobře, když v souladu s původním textem ponecháme tomuto charismatu jeho šíři a zachováme si velkou otevřenost.“
Proč dnes vidíme tak málo zřetelných zázraků, o kterých čteme v Bibli? Snad je to proto, že křesťané mají malou víru? Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že Bůh nechce, aby se tyto veliké věci děly právě teď? Je možné, že znamení a zázraky byly dary vhodné zejména pro zvláštní okolnosti v prvotní církvi?
Jsem si jist, že i dnes můžeme říct, že evangelium je zvěstováno v moci, hranice křesťanské víry jsou posouvány a situace je srovnatelná se situací v prvním století. Zázraky a divy doprovázejí zvěst evangelia (George Fox, Smith Wigglesworth, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonke atd.). Edward Irving (1792-1834), brilantní londýnský kazatel vedl lidi k probuzení, kdy se Duch svatý zjevně projevoval mluvením v jazycích, výkladu, proroctví a činěním divů. Starozákonní proroci Ozeáš a Jóel ve svých výpovědích ujišťují Boží lid o blížícím se konci věku, kdy bude možné očekávat zvýšené množství zázraků (Oz 14; Jl 2,28-32). Ježíš ujišťuje své věrné, že budou činit "ještě větší skutky" (J 14,12). Co by mohlo být větší, než ty skutky, které dělal On sám: uzdravoval nemocné, navracel zrak, křísil mrtvé, vyháněl démony?
Na důkaz Jeho smrti a zmrtvýchvstání nyní máme evangelium, které přináší odpuštění hříchů a proměnu života. Proměněný život je největší ze všech zázraků. Čím více se přibližuje den Pánova druhého příchodu, tím spíše budeme svědky napínavých a dramatických výskytů divů a zázraků, které budou demonstrovat Boží moc v tomto pochybovačném a skeptickém světě. Stejně tak budeme svědky zvýšené agrese a úsilí satana o to, aby se projevil a zviditelnil napodobováním Božích skutků a rozpoutáváním nepřátelství vůči Bohu a církvi s ještě větší intenzitou.

Moc Ducha svatého je dostupná i dnes pro každého věřícího (1K 12,7). My všichni jsme byli povoláni, aby naše životy byly nástroje, kterými bude k ostatním lidem proudit život a Boží milost. (J 10,10) Učedníci nejsou povoláni, aby dělali všichni totéž a stejným způsobem. Nemáme všichni stejné dary. Dary, které jsme dostali od Boha, jsou dle toho, jací jsme a do jaké práce nás Pán povolal.


Vladimír Rafaj

Nenech si ujít příležitost!

Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. (Efezským 5,15-17)

Novozákonní Boží lid je povolán především do vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista a je oddělen pro službu (1. Korintským 1,9). To je úžasná výsada, ale stejně tak i závazek. Proto každý znovuzrozený a opravdově věřící člověk ví, že nemůže úspěšně žít bez modlitby. Uvědomuje si, že bez modlitby neexistuje vítězství. „Modlitba slouží k vyjádření naší důvěry v Boha jako našeho zdroje všech věcí. Modlitba dává věřícímu schopnost vidět v různých situacích Boží záměr, a nikoliv svůj bezprostřední užitek. Modlitba je tedy mocným nástrojem našeho duchovního zápasu.“ (Suwandoko 1996, s. 199) Modlitba má schopnost měnit lidi i okolnosti a přesahuje naše vlastní potřeby, které jsou mnohdy sobecké a krátkozraké. Častokrát se modlíme o to, aby nás Bůh vysvobozoval a ochraňoval před útoky toho zlého, abychom se mohli postavit proti všem svodům, které by chtěly oslabit nebo dokonce zmařit Boží plány. Dobrý Bůh chce pro své věrné to nejlepší!

Stalo se vám už někdy, že jste promarnili jedinečnou příležitost? Pravděpodobně ano. Někdy se za to na sebe velice zlobíme – a oprávněně. Nejednou nás dokáže vyvést z koncentrace lecjaká malichernost, jsme podráždění, napjatí a vystresovaní. Přesto Bohem dané příležitosti jsou mnohdy jako vlak, který vjíždí do stanice. Máte jen pár okamžiků, než se rozhodnete, zda do vlaku nastoupíte či nikoliv. Pokud budete čekat a otálet příliš dlouho, vlak se z nádraží znovu rozjede. Tato příležitost se už nikdy nevrátí! Historie nám ukazuje, že křesťané v průběhu staletí často promrhali zásadní a klíčové příležitosti, které jim Bůh k dispozici dal.

Bůh dal Billy Grahamovi milost ovlivnit velké americké lídry. Při několika příležitostech se setkal s prezidentem USA Johnem F. Kennedym. Jednou se ti dva setkali u příležitosti Národní modlitební snídaně (National Prayer Breakfast) v roce 1963. „Měl jsem chřipku,“ vzpomíná Graham. Poté, co jsem poskytl svůj krátký proslov a on svůj, vyšli jsme z hotelu k prezidentovu autu společně, jak jsme to měli ve zvyku. Na chodníku se ke mně prezident obrátil a vážně řekl: „Billy, mohl byste jet se mnou do Bílého domu? Minutku bych chtěl s vámi mluvit.“ „Pane prezidente, mám horečku,“ zdvořile a taktně jsem oponoval. „Nejenže jsem slabý, ale nechci, abyste ji dostal ode mne. Nemohli bychom počkat pár dní a promluvit si někdy jindy?“ Byla zima, hustě sněžilo a já jsem byl zmrzlý na kost, jelikož jsem tam stál bez kabátu. „Samozřejmě,“ řekl blahosklonně.
Ale tito dva se už nikdy nesetkali. Později téhož roku byl Kennedy zastřelen. Graham komentoval tuto zkušenost slovy: „Moje váhání a nerozhodnost u dveří auta a jeho žádost o setkání se mnou mě pronásledují. O čem prezident přemýšlel? Co se mu honilo hlavou? Co ode mě chtěl? To se už nikdy nedozvím. Od toho dne jsem touto příhodou neustále pronásledován. Byla to chvíle, která se už nikdy nevrátí.“

Mahátma Gándhí je považován za Otce Indie. Byl schopen získat nezávislost pro svůj národ nenásilným způsobem. Byl to muž, který silně ovlivnil celý národ. Ve svých mladších letech žil v Jihoafrické republice, kde byl apartheid oficiální státní politikou. V té době byl otevřen pro evangelium a často diskutoval s křesťany o víře. Jednou v neděli se rozhodl navštívit místní sbor křesťanů. Sedl si, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že celé shromáždění tvoří běloši. Pořadatelé rychle přiběhli a poručili Gándhímu, aby odtud odešel. Gándhí později na tuto událost vzpomíná takto: "Stal bych se nepochybně křesťanem, kdyby křesťané jimi byli dvacet čtyři hodiny denně."
Jen si představte, jaký vliv mohl mít tento člověk na Indii, kdyby vydal svůj život Kristu?! To byla jedna z těch promarněných příležitostí. Nezáleží na tom, co naše kultura nebo okolí považuje za morálně správné. Bůh nás bude brát k odpovědnosti za promrhané příležitosti. Nedivme se proto, když slova Písma směřují jako šíp přímo i do našich řad „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Římanům 10,14-15a)

Je pro nás tak snadné a pohodlné uvíznout v rušných činnostech a zaměstnáních. Můžou být naše záliby a zájmy, naše každodenní povinnosti nebo dokonce naše služba důvodem pro nevyužití Božích příležitostí? Bible nás důrazně upozorňuje: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete!“ V téže epištole Pavel spolehlivě konstatuje: „Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.“ (Efezským 2,10 B21) Vytěžme co nejvíce z každé Bohem dané příležitosti. Co nejlépe využijme každou možnost. Nikdy není pozdě začít dělat věci správně. Máme pouze jeden život, abychom nesli kříž pro Krista! Pevně věřím, že spolu budeme mít i v nadcházejících dnech příležitosti, které nám Bůh nepochybně dá, abychom zasáhli tuto generaci pro Krista! Nemůžeme zaváhat, jinak budou jedinečné příležitosti navždy ztraceny. Důvěřujme Bohu, že nám pomůže čelit velkým výzvám dneška.

Známý americký evangelista D. L. Moody (1837-1899) s oblibou říkával: „Svět teprve uvidí, co Bůh dokáže skrze člověka, který mu je cele vydán.“ „Chodit s Bohem znamená přinášet duchovní ovoce. Ovocem, které vychází právě ze společenství s Bohem, je Pán oslavený.“ (Gee 1995, s. 82) Uprostřed zmatku a chaosu je naše misie prostá - přinášet potěšení a naději těm, kteří jsou zkroušení srdcem, obtížení hříchem a unavení životem. O tom, koho milujeme, rádi hovoříme. Pokud skutečně a věrně milujeme Pána Ježíše, odrazí se to v našem životním stylu, tj. v myšlení, slovech i ve skutcích.

Závěrem bych se chtěl rozloučit pěknou ilustrací, která mě velice oslovuje. Je o člověku, který upadl do kómatu. Předtím než se mu opět vrátilo vědomí, měl zážitek mimo těla. Prožil, že stál před Bohem, který se ho zeptal: „Co jsi udělal se svým životem?“ On se rozpovídal o mnoha pěkných věcech, které v životě udělal. Bůh ho však po chvíli přeruší a ptá se ho znovu: „Co jsi ale udělal pro Mě?“ Jistě si umíme představit, že po téhle zkušenosti si tento člověk zvolil jiné priority v životě.

Dává tvůj život smysl ve světle věčnosti? Pokud by ses měl postavit před Boha a On se tě zeptá: „Co jsi udělal pro Mě?“ měl bys Mu co odpovědět?
Nenech si proto ujít už žádnou příležitost!



Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT

-------------------

Bibliografie

Gee, Donald. Život v plnosti Ducha. 1. vyd. Bratislava: Kresťanský život, 1995. ISBN 80-7120-020-4.
Suwandoko, Roslim a Duncan, David. Bible a církev: samostatná studijní učebnice. Springfield, MO:
Global University, 1996. ISBN 1-56390-051-3.

středa 10. února 2010

Dar víry

„… a někomu zase víra v témž Duchu …“ (1K 12,9)

Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.
Otázka, kterou si kladu je, jakým způsobem a proč Ježíš buduje svou církev? Odpověď nacházíme v Novém zákoně. Apoštol Pavel nám hovoří, že Církev, která je jeho tělem se vzdělává nebo buduje skrze službu těla podle toho, jak je komu dáno (Ef 4,16). Záměrem pak je, „abychom dospěli do plnosti míry Kristovy“ (Ef 4,13).
Z prvního Pavlova dopisu do Korintu v kapitolách 12 až 14 apoštol dává přesvědčivé pokyny jak poznat pravost darů, jejich původ a cíl a rovněž vyzdvihuje nadřazenost lásky nade všechny dary. Z tohoto oddílu Písma se dozvídáme, že ze všeho, co nám Kristus dal, není nic tak účinné v budování církve jako právě duchovní dary nebo charismata (řecký výraz pro dary, projevy a milosti dány zadarmo skrze Ducha svatého). Proto přirozené schopnosti, i když zaníceně a v pomazání použity, nejsou a nemůžou být náhradou či odměnou za efektivní službu milostivých darů, které se k nám dostávají skrze inspiraci a moc Ducha svatého. Jinými slovy, je to vyjádření nebo výsledek působení Boží milosti, která byla uvolněna skrze Ducha svatého, proto hovoříme o darech Ducha.

Dary jsou součástí Božího zajištění života a jsou přístupné všem, kteří je hledají. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru víry, nad kterým se v tomto příspěvku zamyslíme.
Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku. Víra je dar, který přináší jistotu do naší služby. Prostřednictvím daru víry získáváme přesvědčení o tom, co Bůh zamýšlí udělat a je nám dána moc, abychom věřili a očekávali, že se tak stane. Víra není věcí rozumu či logického uvažování, zkušeností ani dobré paměti, je to spíš skutek vůle. Vyžaduje dětinskou závislost na Bohu. Ježíš řekl: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22).
V této souvislosti Reinhold Ulonska píše: „Když Pavel hovoří o daru víry, myslí na víru, která může „přenášet hory“. Tato víra je odvážnou vírou, která činí znamení. Skrze tuto víru se dějí zázračné věci, které oslavují Boha a slouží k budování církve, činy, které jsou znameními Boží reality v tomto světě. Zpětně pomáhají probouzet víru. Tato víra je dána v „Duchu“, což znamená, že věří Duch víry v člověku. Víra, která v člověku povstává, překonává všechnu jeho malověrnost, jeho strach a přirozené pochybnosti.“
Když dar víry funguje, je to víra Boží, která pracuje skrze člověka. Je to právě tento dar, který způsobuje, aby se Boží slovo stalo skutečností. Víra je největší mocí na světě, protože je prostředkem, kterým se uvolňuje Boží síla v lidských životech.

David Lim připomíná: „Dar víry provázejí vroucí modlitba, mimořádná radost a neobyčejná smělost. Nejde o spásnou víru, ale spíše o zázračnou víru pro zvláštní situaci nebo pro takovou příležitost, jakou bylo třeba Elijášovo střetnutí s Bálovými proroky (1Kr 18,33-35). Může sem patřit i zvláštní schopnost vzbudit víru u druhých, jak to učinil Pavel na lodi při bouři (Sk 27,25) a Ježíš, když uzdravil chlapce posedlého zlým duchem (Mt 17,19-20).“ I když se dar víry může jevit nejméně výrazný ze všech darů moci, je základem pro dar uzdravování i činění zázraků.
Dar víry je určen pro specifické příležitosti a potřeby. Jednoduše je darován Duchem do konkrétních situací. Do srdce člověka je vložen v určitou chvíli pro určitý záměr. Když je potřeba naplněna, je tím uskutečněn i záměr, pro který byl dar dán.
Podobně, jako ostatní duchovní dary, dar víry nám umožňuje použít potenciál, který jsme ve své staré přirozenosti neměli. Je to víra, která se dívá na nemožné a říká: „Ano, stane se to!“ Musíme dát stranou naše úsilí a plány uskutečnit něco svým vlastním způsobem. Musíme se spolehnout na Boží svrchovanost a dobrotu, že k nám bude milostivý v čase nouze. Někdy to může být komunikování víry celého těla Kristova skrze použití jednotlivce. Zdali si nevzpomínáme na období v životě, kdy Duch svatý vanul nad někým, kdo svědčil nebo se modlil a náhle víra byla podnícena v celém shromáždění? Takový dar víry působil prostřednictvím apoštola Pavla a uschopnil ho sloužit novou smlouvou. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2K 3,3-6) Pavlovi v církvích nešlo o samoúčelné předvádění se, i kdyby pramenilo z křesťanské zkušenosti.
Tento dar Pavla uschopnil pomoct jiným k přijetí Ducha skrze slyšení víry (Ga 3,2.5). S jistotou můžeme říct, že tento dar byl projeven ve společné modlitbě, což mělo za následek nové vylití Ducha svatého v Jeruzalémě, kdy „to množství věřících pak mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo ani nenazýval nic z toho, co měl, svým vlastním, ale měli všechny věci společné. Apoštolové vydávali velikou mocí svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a veliká milost byla na nich všech.“ (Sk 4,32-33)

Bratři a sestry nikdo z nás nemá na to, aby naplnil Boží požadavky z vlastní síly nebo, aby vykonal práci pro Boží království. Kéž by každý věrný svědek Pána Ježíše Krista mohl používat duchovní dary v moci Ducha svatého. Proto usilujme o celou škálu duchovních darů, zvláště pak o dar víry, který je i dnes tak potřebný v obecenstvích Božího lidu.


Vladimír Rafaj

pondělí 4. ledna 2010

Jedinečnost Bible

Celá Bible je nadpřirozeně vnuknuté Boží slovo. Prostřednictvím Bible k nám promlouvá Bůh. To je jeden z mnoha důvodů, proč je na biblické škole věnována značná pozornost studiu Bible. Starý a Nový zákon jsou přehledovými předměty a v učebním plánu biblické školy mají důležité postavení.
Na vzniku starozákonního a novozákonního kánonu se podílelo několik desítek autorů. Tito lidé žili v různých časových obdobích. Měli různá povolání, žili na různých místech, prožívali úzkost, strach a obavy. Všechny tyto zkušenosti však zúročili při psaní Bible. Proto bychom mohli studium Bible přirovnat k cestě, na které poutník prožívá mnohá dobrodružství. Důležitost biblického poselství přesahuje dějinný rámec a určuje či vymezuje průběh a vývoj minulých, přítomných i budoucích událostí.

Starozákonní zjevení je základem pro plnější zjevení v Novém zákoně. Názvem Starý zákon neboli Stará smlouva se v křesťanské terminologii označuje sbírka biblických knih, které Židé již tradičně nazývají „Zákon, proroci a spisy“. Co je obsahem Starého zákona? Je to především první část Božího zjevení a plán spásy. Skrze tyto nástroje Bůh připravoval, prorockým slovem ohlašoval a v rozličných předobrazech a symbolech naznačoval příchod Mesiáše, Ježíše Krista. Zaměřujeme se tady na Boží smluvní vztah s jeho lidem a na historii izraelského národa.
Důležitou složkou osnovy je pohled na historický, kulturní, zeměpisný i náboženský kontext knih obsažených v biblickém kánonu, přičemž kánon chápeme jako normativní soubor svatých Písem Starého a Nového zákona. Není proto rozumné omezit biblický kánon až na závěrečné dogmatické rozhodnutí. Kanonizace byla procesem. Studenti se tak naučí mnohým pravdám, jež jim pomohou v chápání celé Bible, v chození s Bohem i ve službě, na kterou se na škole intenzivně připravují.

Obsahem druhé části Bible, která se běžně označuje názvem Nový zákon nebo Nová smlouva, je pokračování, uskutečnění a završení Božího zjevení a Božího plánu spasení. Tento předmět pojednává o kulturním a dobovém pozadí Nového zákona, o životě Ježíše Krista, o historickém růstu první církve a o problémech, s nimiž se potýkali křesťané v prvním století. V Novém zákoně jsou hlavním svědectvím o životě a učení Ježíše Krista evangelia, která věrně podávají to, co Ježíš během svého pozemského života konal a učil. Evangelisté zachytili příslušný tradovaný materiál písemně proto, aby se stal základem víry a života Církve. Nový zákon obsahuje Skutky apoštolů, dopisy jednotlivých apoštolů a knihu Zjevení. Tyto knihy potvrzují všechno, co se týká osoby Krista, jasněji vysvětlují jeho pravé učení, ohlašují účinky jeho díla a předpovídají slavnou budoucnost Božího lidu.

Cílem těchto předmětů je především to, aby studenti dokázali interpretovat základní biblické souvislosti a teologické výpovědi Bible, hlouběji je chápali a byli schopni samostatně reprodukovat či pojednat o každé biblické knize.

I přes velké množství autorů, kteří se podíleli na napsání Bible, je Bible pozoruhodně jednotná. Je přeložena do mnoha světových jazyků a dialektů. Patří k nejčtenějším knihám. Odolává všem argumentům kritiků, kteří se ji snaží zpochybnit. Její poselství přežilo neuvěřitelně dlouhou dobu a je stále živé a aktuální. A to je pro mě ten největší důkaz o její pravdivosti, spolehlivosti a autoritě.

Vladimír Rafaj