„Někomu působení mocných činů“ (1K 12,10)
Milí bratři a sestry, tentokrát se podíváme na jeden z velice důležitých duchovních darů, který nám nabízí apoštol Pavel v První epištole Korintským 12,10. Konkrétně jde o dar působení mocných činů.
Úvodem jen připomenu skutečnost, že epištola Korintským je apoštolský list, ve kterém apoštol dává pokyny sboru, který sám založil. Zabývá se jednak situací sboru, jak ji vylíčili bratři z Korintu, jednak písemně předloženými otázkami. Hörster poznamenává, že se v tomto případě nejedná o dialog se sborem, ale o určení zásad, které mají ve sboru platit. Pavel jako zakladatel se k tomu cítí oprávněn. Vždyť Pavlovo mimořádné vzdělání, zapálení pro Boha a víru nás jaksi přirozeně, a zcela oprávněně vede k disciplíně, obdivu, ale i bázni. Pavel je znepokojen posledním vývojem situace a v dopise zápasí o svůj sbor. Mezi sborem a Pavlem vzniklo pouto, které nebylo možné zpřetrhat. V mnoha otázkách jim radí, chce jim být nablízku a k dispozici. Jedná se mu o to, aby jim pomohl v co nejširší možné míře.
Novozákonní církev se dnes ptá: Jelikož Bůh dal své církvi charismata, jak je máme rozumně užívat? Jaký je postup a jaká jsou nebezpečí? S jistotou můžeme říci, že křesťané mají duchovně růst v plnost novosmluvní služby Ducha (viz Ef 4,15; 1Te 3,12; 2Te 1,3). To každému z nás přináší celou řadu zcela nových duchovních zkušeností a zároveň prohlubuje či obohacuje ty dřívější.
V češtině se pro „mocné činy“ ustálil výraz „zázraky“. „Dar činění divů“ nebo „dar konání zázraků“ (B21) pracuje s klíčovým výrazem "zázraky", který v původině doslovně znamená "působení mocí". Reinhold Ulonska si všímá, že jak „působení“, tak i „moc“ jsou v množném čísle. Většina překladů Nového zákona obvykle odkazuje na zázraky jako "znamení" (J 2,11) nebo "znamení a zázraky" (J 4,48; Sk 5,12; 15,12). Pavel obhajuje své apoštolství slovy: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ (2K 12,12)
Zázrak je definován jako Bohem způsobené narušení přirozeného běhu přírody. Tato definice uznává, že příroda funguje na základě určitého souboru pravidel, ale zároveň i to, že Bůh je tím, kdo ovládá přírodu a někdy tato pravidla dočasně mění, aby dosáhl svých cílů. Zázrak je něco, co se vymyká všem známým fyzikálním zákonům. Je to událost duchovní podstaty, která má svůj původ v samotném Bohu a v jeho svrchované moci. Zázrak je něco, co přesahuje hranice uzdravení nebo přírodního zákona. Je to událost, která závisí od přímého Božího zásahu, a která je výsledkem zjevení neobyčejné Boží moci. Například, vzkříšení z mrtvých, únik z vězení, přeměna vody ve víno apod.
Skutečnost, že dary Ducha jsou nadpřirozené, také znamená, že nepřicházejí z moci člověka. Charismata jako taková jsou darem Ducha svatého. Jsou zásahem Božím do lidského světa. Působení Ducha přichází s velkou mocí. Nemůže je vyprodukovat lidská schopnost. Duchovní dary jsou mimořádná obdarování nad rámec běžného talentu. Duchovní dar pochází pouze z jediného zdroje – od Boha. „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel …“ (Jk 1,17)
Letniční učitel Anthony Palma poukazuje na to, že "působení" se používá téměř výhradně k činnosti Boží (Mt 14,2; Mk 6,14; Ga 3,5; F 3,21) nebo k činnosti satana (2Te 2,7.9; Ef 2,2). Proto zastává tento názor především v souvislosti s konfliktem mezi Bohem a satanem. Tyto skutky moci způsobují satanovi porážku a mohou být projevem soudu, jako tomu bylo v případě postižení slepotou kouzelníka Elymase (Sk 13,9-11), vysvobození z vězení a vyhnání démonů.
Jistý nevěřící člověk řekl, že kdyby slyšel na ulici kázat evangelium, zapnul by si televizi a vrátil by se zpět ke sledování svého oblíbeného programu. Ale pokud by se doslechl, že někdo na ulici činí zázraky a divy, v té chvíli by všeho nechal a šel se podívat, co se tam děje. Proč tomu tak je? Jednoduše proto, že lidé jsou fascinováni okázalostí, neobvyklostí a jsou přitahováni zvědavostí. A to i přesto, že zvědavost nemusí být vždy dobrá či užitečná, nicméně však je v životě velmi běžná.
Je zřejmé, že zázraky, které provedl Ježíš a apoštolové, potvrdily pravost a autentičnost jejich výroků o divotvorné moci, čímž poskytly neklamný důkaz jejich poselství. Ježíš konal a učil v síle Ducha, stejně tak apoštolové přijímali sílu téhož Ducha pro hlásání evangelia. Pamatujme na to, že lidé kladli Ježíši a apoštolům tutéž otázku: "Jak můžeme vědět, že jste to, co říkáte, a že jsou vaše slova pravdivá?" To nebyla nevhodná otázka. V důležitých momentech se Bůh sám lidem znovu a znovu projevil působením mocných činů, divů a zázraků, takže měli vnější potvrzení, že slova, která slyšeli od Božích služebníků, byla pravdivá. Duch svatý používal k činění divů a zázraků první apoštoly jako důkaz, že jsou Kristovými posly vysláni pro speciální úkol: ohlašovat novou éru v lidských dějinách.
Jeden pozoruhodný příklad, který ilustruje tento princip, má co do činění s Eliášem na hoře Karmel. Eliáš byl zapojen do vážného konfliktu, v němž se Izraelci museli rozhodnout mezi Bohem a Bálem. Izraelskému lidu tím dává najevo, že by měli hledat odpovídající znamení, zdali je Bůh skutečným Bohem a Pánem. Bálovi služebníci vykřikovali v zoufalství na svého boha, ale nic se nestalo. Poté, co Eliáš polil vodou zvířecí oběť i oltář, Bůh poslal z nebe oheň, aby pohltil oběť i přesto, že byla nasáklá vodou. To byl zázrak!
Nicméně je zajímavé, že mnoho velkých mužů jak ve Starém, tak i v Novém zákoně neprovedlo žádné zázraky. O předchůdci Pána Ježíše, o Janu Křtitelovi mnozí říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm [Ježíš] řekl, je pravda. A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo.“ (J 10,41-42) I když Jan neučinil žádný zázrak, vyvýšil Pána Ježíše Krista takovým způsobem a do takové míry, že mnozí pak Ježíše přijali. Nezapomeňme, že Ježíš vysoce hodnotí osobu a službu Jana Křtitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel …“ (Mt 11,11) Ulonska poznamenává: „Tento dar nesmíme zužovat na dar „činění divů“. K projevům mocí mohou patřit i divy, mohou to však být i takové projevy, které bychom nikdy za „divy“ neoznačili. Uděláme dobře, když v souladu s původním textem ponecháme tomuto charismatu jeho šíři a zachováme si velkou otevřenost.“
Proč dnes vidíme tak málo zřetelných zázraků, o kterých čteme v Bibli? Snad je to proto, že křesťané mají malou víru? Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že Bůh nechce, aby se tyto veliké věci děly právě teď? Je možné, že znamení a zázraky byly dary vhodné zejména pro zvláštní okolnosti v prvotní církvi?
Jsem si jist, že i dnes můžeme říct, že evangelium je zvěstováno v moci, hranice křesťanské víry jsou posouvány a situace je srovnatelná se situací v prvním století. Zázraky a divy doprovázejí zvěst evangelia (George Fox, Smith Wigglesworth, Kathryn Kuhlmanová, Reinhard Bonke atd.). Edward Irving (1792-1834), brilantní londýnský kazatel vedl lidi k probuzení, kdy se Duch svatý zjevně projevoval mluvením v jazycích, výkladu, proroctví a činěním divů. Starozákonní proroci Ozeáš a Jóel ve svých výpovědích ujišťují Boží lid o blížícím se konci věku, kdy bude možné očekávat zvýšené množství zázraků (Oz 14; Jl 2,28-32). Ježíš ujišťuje své věrné, že budou činit "ještě větší skutky" (J 14,12). Co by mohlo být větší, než ty skutky, které dělal On sám: uzdravoval nemocné, navracel zrak, křísil mrtvé, vyháněl démony?
Na důkaz Jeho smrti a zmrtvýchvstání nyní máme evangelium, které přináší odpuštění hříchů a proměnu života. Proměněný život je největší ze všech zázraků. Čím více se přibližuje den Pánova druhého příchodu, tím spíše budeme svědky napínavých a dramatických výskytů divů a zázraků, které budou demonstrovat Boží moc v tomto pochybovačném a skeptickém světě. Stejně tak budeme svědky zvýšené agrese a úsilí satana o to, aby se projevil a zviditelnil napodobováním Božích skutků a rozpoutáváním nepřátelství vůči Bohu a církvi s ještě větší intenzitou.
Moc Ducha svatého je dostupná i dnes pro každého věřícího (1K 12,7). My všichni jsme byli povoláni, aby naše životy byly nástroje, kterými bude k ostatním lidem proudit život a Boží milost. (J 10,10) Učedníci nejsou povoláni, aby dělali všichni totéž a stejným způsobem. Nemáme všichni stejné dary. Dary, které jsme dostali od Boha, jsou dle toho, jací jsme a do jaké práce nás Pán povolal.
Vladimír Rafaj
pondělí 17. května 2010
Nenech si ujít příležitost!
Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. (Efezským 5,15-17)
Novozákonní Boží lid je povolán především do vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista a je oddělen pro službu (1. Korintským 1,9). To je úžasná výsada, ale stejně tak i závazek. Proto každý znovuzrozený a opravdově věřící člověk ví, že nemůže úspěšně žít bez modlitby. Uvědomuje si, že bez modlitby neexistuje vítězství. „Modlitba slouží k vyjádření naší důvěry v Boha jako našeho zdroje všech věcí. Modlitba dává věřícímu schopnost vidět v různých situacích Boží záměr, a nikoliv svůj bezprostřední užitek. Modlitba je tedy mocným nástrojem našeho duchovního zápasu.“ (Suwandoko 1996, s. 199) Modlitba má schopnost měnit lidi i okolnosti a přesahuje naše vlastní potřeby, které jsou mnohdy sobecké a krátkozraké. Častokrát se modlíme o to, aby nás Bůh vysvobozoval a ochraňoval před útoky toho zlého, abychom se mohli postavit proti všem svodům, které by chtěly oslabit nebo dokonce zmařit Boží plány. Dobrý Bůh chce pro své věrné to nejlepší!
Stalo se vám už někdy, že jste promarnili jedinečnou příležitost? Pravděpodobně ano. Někdy se za to na sebe velice zlobíme – a oprávněně. Nejednou nás dokáže vyvést z koncentrace lecjaká malichernost, jsme podráždění, napjatí a vystresovaní. Přesto Bohem dané příležitosti jsou mnohdy jako vlak, který vjíždí do stanice. Máte jen pár okamžiků, než se rozhodnete, zda do vlaku nastoupíte či nikoliv. Pokud budete čekat a otálet příliš dlouho, vlak se z nádraží znovu rozjede. Tato příležitost se už nikdy nevrátí! Historie nám ukazuje, že křesťané v průběhu staletí často promrhali zásadní a klíčové příležitosti, které jim Bůh k dispozici dal.
Bůh dal Billy Grahamovi milost ovlivnit velké americké lídry. Při několika příležitostech se setkal s prezidentem USA Johnem F. Kennedym. Jednou se ti dva setkali u příležitosti Národní modlitební snídaně (National Prayer Breakfast) v roce 1963. „Měl jsem chřipku,“ vzpomíná Graham. Poté, co jsem poskytl svůj krátký proslov a on svůj, vyšli jsme z hotelu k prezidentovu autu společně, jak jsme to měli ve zvyku. Na chodníku se ke mně prezident obrátil a vážně řekl: „Billy, mohl byste jet se mnou do Bílého domu? Minutku bych chtěl s vámi mluvit.“ „Pane prezidente, mám horečku,“ zdvořile a taktně jsem oponoval. „Nejenže jsem slabý, ale nechci, abyste ji dostal ode mne. Nemohli bychom počkat pár dní a promluvit si někdy jindy?“ Byla zima, hustě sněžilo a já jsem byl zmrzlý na kost, jelikož jsem tam stál bez kabátu. „Samozřejmě,“ řekl blahosklonně.
Ale tito dva se už nikdy nesetkali. Později téhož roku byl Kennedy zastřelen. Graham komentoval tuto zkušenost slovy: „Moje váhání a nerozhodnost u dveří auta a jeho žádost o setkání se mnou mě pronásledují. O čem prezident přemýšlel? Co se mu honilo hlavou? Co ode mě chtěl? To se už nikdy nedozvím. Od toho dne jsem touto příhodou neustále pronásledován. Byla to chvíle, která se už nikdy nevrátí.“
Mahátma Gándhí je považován za Otce Indie. Byl schopen získat nezávislost pro svůj národ nenásilným způsobem. Byl to muž, který silně ovlivnil celý národ. Ve svých mladších letech žil v Jihoafrické republice, kde byl apartheid oficiální státní politikou. V té době byl otevřen pro evangelium a často diskutoval s křesťany o víře. Jednou v neděli se rozhodl navštívit místní sbor křesťanů. Sedl si, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že celé shromáždění tvoří běloši. Pořadatelé rychle přiběhli a poručili Gándhímu, aby odtud odešel. Gándhí později na tuto událost vzpomíná takto: "Stal bych se nepochybně křesťanem, kdyby křesťané jimi byli dvacet čtyři hodiny denně."
Jen si představte, jaký vliv mohl mít tento člověk na Indii, kdyby vydal svůj život Kristu?! To byla jedna z těch promarněných příležitostí. Nezáleží na tom, co naše kultura nebo okolí považuje za morálně správné. Bůh nás bude brát k odpovědnosti za promrhané příležitosti. Nedivme se proto, když slova Písma směřují jako šíp přímo i do našich řad „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Římanům 10,14-15a)
Je pro nás tak snadné a pohodlné uvíznout v rušných činnostech a zaměstnáních. Můžou být naše záliby a zájmy, naše každodenní povinnosti nebo dokonce naše služba důvodem pro nevyužití Božích příležitostí? Bible nás důrazně upozorňuje: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete!“ V téže epištole Pavel spolehlivě konstatuje: „Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.“ (Efezským 2,10 B21) Vytěžme co nejvíce z každé Bohem dané příležitosti. Co nejlépe využijme každou možnost. Nikdy není pozdě začít dělat věci správně. Máme pouze jeden život, abychom nesli kříž pro Krista! Pevně věřím, že spolu budeme mít i v nadcházejících dnech příležitosti, které nám Bůh nepochybně dá, abychom zasáhli tuto generaci pro Krista! Nemůžeme zaváhat, jinak budou jedinečné příležitosti navždy ztraceny. Důvěřujme Bohu, že nám pomůže čelit velkým výzvám dneška.
Známý americký evangelista D. L. Moody (1837-1899) s oblibou říkával: „Svět teprve uvidí, co Bůh dokáže skrze člověka, který mu je cele vydán.“ „Chodit s Bohem znamená přinášet duchovní ovoce. Ovocem, které vychází právě ze společenství s Bohem, je Pán oslavený.“ (Gee 1995, s. 82) Uprostřed zmatku a chaosu je naše misie prostá - přinášet potěšení a naději těm, kteří jsou zkroušení srdcem, obtížení hříchem a unavení životem. O tom, koho milujeme, rádi hovoříme. Pokud skutečně a věrně milujeme Pána Ježíše, odrazí se to v našem životním stylu, tj. v myšlení, slovech i ve skutcích.
Závěrem bych se chtěl rozloučit pěknou ilustrací, která mě velice oslovuje. Je o člověku, který upadl do kómatu. Předtím než se mu opět vrátilo vědomí, měl zážitek mimo těla. Prožil, že stál před Bohem, který se ho zeptal: „Co jsi udělal se svým životem?“ On se rozpovídal o mnoha pěkných věcech, které v životě udělal. Bůh ho však po chvíli přeruší a ptá se ho znovu: „Co jsi ale udělal pro Mě?“ Jistě si umíme představit, že po téhle zkušenosti si tento člověk zvolil jiné priority v životě.
Dává tvůj život smysl ve světle věčnosti? Pokud by ses měl postavit před Boha a On se tě zeptá: „Co jsi udělal pro Mě?“ měl bys Mu co odpovědět?
Nenech si proto ujít už žádnou příležitost!
Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT
-------------------
Bibliografie
Gee, Donald. Život v plnosti Ducha. 1. vyd. Bratislava: Kresťanský život, 1995. ISBN 80-7120-020-4.
Suwandoko, Roslim a Duncan, David. Bible a církev: samostatná studijní učebnice. Springfield, MO:
Global University, 1996. ISBN 1-56390-051-3.
Novozákonní Boží lid je povolán především do vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista a je oddělen pro službu (1. Korintským 1,9). To je úžasná výsada, ale stejně tak i závazek. Proto každý znovuzrozený a opravdově věřící člověk ví, že nemůže úspěšně žít bez modlitby. Uvědomuje si, že bez modlitby neexistuje vítězství. „Modlitba slouží k vyjádření naší důvěry v Boha jako našeho zdroje všech věcí. Modlitba dává věřícímu schopnost vidět v různých situacích Boží záměr, a nikoliv svůj bezprostřední užitek. Modlitba je tedy mocným nástrojem našeho duchovního zápasu.“ (Suwandoko 1996, s. 199) Modlitba má schopnost měnit lidi i okolnosti a přesahuje naše vlastní potřeby, které jsou mnohdy sobecké a krátkozraké. Častokrát se modlíme o to, aby nás Bůh vysvobozoval a ochraňoval před útoky toho zlého, abychom se mohli postavit proti všem svodům, které by chtěly oslabit nebo dokonce zmařit Boží plány. Dobrý Bůh chce pro své věrné to nejlepší!
Stalo se vám už někdy, že jste promarnili jedinečnou příležitost? Pravděpodobně ano. Někdy se za to na sebe velice zlobíme – a oprávněně. Nejednou nás dokáže vyvést z koncentrace lecjaká malichernost, jsme podráždění, napjatí a vystresovaní. Přesto Bohem dané příležitosti jsou mnohdy jako vlak, který vjíždí do stanice. Máte jen pár okamžiků, než se rozhodnete, zda do vlaku nastoupíte či nikoliv. Pokud budete čekat a otálet příliš dlouho, vlak se z nádraží znovu rozjede. Tato příležitost se už nikdy nevrátí! Historie nám ukazuje, že křesťané v průběhu staletí často promrhali zásadní a klíčové příležitosti, které jim Bůh k dispozici dal.
Bůh dal Billy Grahamovi milost ovlivnit velké americké lídry. Při několika příležitostech se setkal s prezidentem USA Johnem F. Kennedym. Jednou se ti dva setkali u příležitosti Národní modlitební snídaně (National Prayer Breakfast) v roce 1963. „Měl jsem chřipku,“ vzpomíná Graham. Poté, co jsem poskytl svůj krátký proslov a on svůj, vyšli jsme z hotelu k prezidentovu autu společně, jak jsme to měli ve zvyku. Na chodníku se ke mně prezident obrátil a vážně řekl: „Billy, mohl byste jet se mnou do Bílého domu? Minutku bych chtěl s vámi mluvit.“ „Pane prezidente, mám horečku,“ zdvořile a taktně jsem oponoval. „Nejenže jsem slabý, ale nechci, abyste ji dostal ode mne. Nemohli bychom počkat pár dní a promluvit si někdy jindy?“ Byla zima, hustě sněžilo a já jsem byl zmrzlý na kost, jelikož jsem tam stál bez kabátu. „Samozřejmě,“ řekl blahosklonně.
Ale tito dva se už nikdy nesetkali. Později téhož roku byl Kennedy zastřelen. Graham komentoval tuto zkušenost slovy: „Moje váhání a nerozhodnost u dveří auta a jeho žádost o setkání se mnou mě pronásledují. O čem prezident přemýšlel? Co se mu honilo hlavou? Co ode mě chtěl? To se už nikdy nedozvím. Od toho dne jsem touto příhodou neustále pronásledován. Byla to chvíle, která se už nikdy nevrátí.“
Mahátma Gándhí je považován za Otce Indie. Byl schopen získat nezávislost pro svůj národ nenásilným způsobem. Byl to muž, který silně ovlivnil celý národ. Ve svých mladších letech žil v Jihoafrické republice, kde byl apartheid oficiální státní politikou. V té době byl otevřen pro evangelium a často diskutoval s křesťany o víře. Jednou v neděli se rozhodl navštívit místní sbor křesťanů. Sedl si, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že celé shromáždění tvoří běloši. Pořadatelé rychle přiběhli a poručili Gándhímu, aby odtud odešel. Gándhí později na tuto událost vzpomíná takto: "Stal bych se nepochybně křesťanem, kdyby křesťané jimi byli dvacet čtyři hodiny denně."
Jen si představte, jaký vliv mohl mít tento člověk na Indii, kdyby vydal svůj život Kristu?! To byla jedna z těch promarněných příležitostí. Nezáleží na tom, co naše kultura nebo okolí považuje za morálně správné. Bůh nás bude brát k odpovědnosti za promrhané příležitosti. Nedivme se proto, když slova Písma směřují jako šíp přímo i do našich řad „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ (Římanům 10,14-15a)
Je pro nás tak snadné a pohodlné uvíznout v rušných činnostech a zaměstnáních. Můžou být naše záliby a zájmy, naše každodenní povinnosti nebo dokonce naše služba důvodem pro nevyužití Božích příležitostí? Bible nás důrazně upozorňuje: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete!“ V téže epištole Pavel spolehlivě konstatuje: „Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil k dobrým skutkům, které předem připravil, abychom se jim věnovali.“ (Efezským 2,10 B21) Vytěžme co nejvíce z každé Bohem dané příležitosti. Co nejlépe využijme každou možnost. Nikdy není pozdě začít dělat věci správně. Máme pouze jeden život, abychom nesli kříž pro Krista! Pevně věřím, že spolu budeme mít i v nadcházejících dnech příležitosti, které nám Bůh nepochybně dá, abychom zasáhli tuto generaci pro Krista! Nemůžeme zaváhat, jinak budou jedinečné příležitosti navždy ztraceny. Důvěřujme Bohu, že nám pomůže čelit velkým výzvám dneška.
Známý americký evangelista D. L. Moody (1837-1899) s oblibou říkával: „Svět teprve uvidí, co Bůh dokáže skrze člověka, který mu je cele vydán.“ „Chodit s Bohem znamená přinášet duchovní ovoce. Ovocem, které vychází právě ze společenství s Bohem, je Pán oslavený.“ (Gee 1995, s. 82) Uprostřed zmatku a chaosu je naše misie prostá - přinášet potěšení a naději těm, kteří jsou zkroušení srdcem, obtížení hříchem a unavení životem. O tom, koho milujeme, rádi hovoříme. Pokud skutečně a věrně milujeme Pána Ježíše, odrazí se to v našem životním stylu, tj. v myšlení, slovech i ve skutcích.
Závěrem bych se chtěl rozloučit pěknou ilustrací, která mě velice oslovuje. Je o člověku, který upadl do kómatu. Předtím než se mu opět vrátilo vědomí, měl zážitek mimo těla. Prožil, že stál před Bohem, který se ho zeptal: „Co jsi udělal se svým životem?“ On se rozpovídal o mnoha pěkných věcech, které v životě udělal. Bůh ho však po chvíli přeruší a ptá se ho znovu: „Co jsi ale udělal pro Mě?“ Jistě si umíme představit, že po téhle zkušenosti si tento člověk zvolil jiné priority v životě.
Dává tvůj život smysl ve světle věčnosti? Pokud by ses měl postavit před Boha a On se tě zeptá: „Co jsi udělal pro Mě?“ měl bys Mu co odpovědět?
Nenech si proto ujít už žádnou příležitost!
Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT
-------------------
Bibliografie
Gee, Donald. Život v plnosti Ducha. 1. vyd. Bratislava: Kresťanský život, 1995. ISBN 80-7120-020-4.
Suwandoko, Roslim a Duncan, David. Bible a církev: samostatná studijní učebnice. Springfield, MO:
Global University, 1996. ISBN 1-56390-051-3.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)