úterý 20. prosince 2011

Jak je to vlastně s modlitbou?

I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. (Soudců 3,9)

Slova „úpět k Hospodinu“ je znovu a znovu opakující se výraz v knize Soudců. „Úpět“ neboli „volat“ je jiné slovo pro modlitbu („volal [Samson]“ - 16,28; „úpěli“; „volali“ /KR, B21/ nebo „kričali“ /ROH/ - 3,9.15; 4,3; 6,6-7; 10,10.12). Modlitba je klíčovým nástrojem v životě každého věřícího člověka a má mnoho podob. Izrael v době soudců však využíval modlitbu pouze v případech útlaků a všeobecného ohrožení. Lid hazardoval s Boží milostí a jednal lehkomyslně. Boží touhou však bylo, aby s ním měl trvalý a důvěrný vztah. Dovolím si říct, že vlažnost, povrchnost, vzdalování se od Boha, neúspěchy a překážky v životě mají svou příčinu v nedostatečném nebo žádném modlitebním životě. Svévolné odcházení od Boha vede k životu v otroctví, kompromisech, depresi a zmatku. Bůh ale prokazuje svou milost tím, že vzbuzuje „vysvoboditele“, aby přivedli lid zpět k němu.

Co nás učí tento příběh? K čemu nás vybízí? Přemýšlejme o tom, jaké místo má modlitba v životě věřícího člověka? Jakou důležitost má osobně pro mne? Je modlitba mou nejvyšší prioritou? Co se děje, když modlitbu zanedbávám? Co je takovým indikátorem neboli ukazatelem posunu v situaci, kterou dlouhodobě negativně prožívám? Nejsem chycen v pasti problémů právě proto, že jsem ztratil prvotní zápal a nasazení (Zj 3,15-18), že už nemám takovou lásku pro Ježíše jako na počátku (Zj 2,4)? „Bůh všechny, které miluje, kárá a vychovává“ (Zj 3,19, NBK). Jak pravdivá je výzva a povzdech proroka Izajáše, který tlumočí slova Hospodinova, a která zaznívají do našich řad v dnešní době: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny …“ (Iz 48,18-19). Volejme k Hospodinu za všech okolností, on má východisko z každé nepřízně. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28).

Když se modlíme, Bůh jedná. Bůh je věrný a modlitby svého lidu vyslýchá. „I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tm 2,13)

Vladimír Rafaj

sobota 10. prosince 2011

Víra - klíč k vítězství nad strachem

Rachab řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku." (Jozue 2,9)

Zde se chci zamyslet nad opakujícími se slovy, které nacházíme ještě v 2,11; 2,24 a 5,1 v souvislosti s vírou. Především jde o strach, který vyděsil obyvatele země do takové míry, že propadli zmatku (2,24), ztratili odvahu a pozbyli před Izraelci ducha (2,11; 5,1). Obyvatelé Jericha a dalších opevněných měst měli strach, protože slyšeli o neobyčejné moci, kterou Bůh prokázal vítězstvím nad armádami národů žijících na druhé straně řeky Jordán. Zvědové se navracejí zpátky k Jozuovi se zprávou, že "Hospodin nám dal celou zemi do rukou. Všichni obyvatelé země propadli před námi zmatku." (2,24)

Rachab jakožto představitelka pohanského národa vyčnívá nade všemi a na pozadí všeobecného panického strachu, zděšení a hrůzy ilustruje skutečnost, že hříšník může být ospravedlněn vírou v Boha. Ona řekla, že její lidé vědí o Bohu Izraele a velmi se ho bojí. Odkud to věděli? Vždyť národ, ve kterém Rachab žila, uctíval pohanské bohy. Ona slyšela svědectví, které se šířilo o Izraelcích a o tom, jak je Bůh vyvedl z otroctví. Ale ona nejenom slyšela, ale i věřila. Uvěřila v Hospodina, v jediného pravého Boha (v. 11). Přijala tuto zvěst za pravdivou a spolehlivou. Rachab reprezentuje takový druh víry, který zbavuje strachu, osvobozuje z prokletí a otevírá cestu do zaslíbené země, do Božího dědictví. Bible nás učí, že jsme spaseni milostí skrze víru, nikoliv dobrými skutky. Pak se ale ptám, co zachránilo tuto hříšnici? Byl to skutek? Ano byl, jenže vyprodukovaný vírou nebo ve víře, o které píše Pavel věřícím v Tesalonice: „Připomínáme si před Bohem a Otcem vaši činnou víru ...“ (1Te 1,3). Pán Ježíš uvádí podobná slova v Janově evangeliu: „To je ten skutek Boží, abyste věřili v toho, koho Bůh poslal.“ (6,29) Opravdová víra musí být živá, činná, která vede k dílu a ke konkrétním činům.

Slovo Boží přináší víru. Žel tragédií mnoha dnešních křesťanů je to, že Bibli jenom čtou. Víra nepřichází skrze čtení, ale skrze slyšení (Ř 10,17). Rozumějme správně: čtěme tak, abychom slyšeli! Vpusťme Boží slovo v pokoji do svého srdce. Rachabina víra měla vzestupnou tendenci a neustále rostla. Nádherně to ilustrují tyto verše: „Rachab slyšela, co se stalo u Rákosového moře a jak na druhé straně Izraelité porazili dva mocné emorejské krále Síchona a Óga“ (2,10-11). Byl to pro ni signál, poznávací znamení, že Bůh koná, komunikuje a vane. Avšak tam, kde chybí víra, náležité poznání pravdy a správné vyhodnocení vážnosti situace, tam se dostavuje strach, deprese, úzkost, zoufalství, chaos a posléze i smrt. To, co pohanské národy nepochopily, byla skutečnost, že Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba, Bůh nebe a celé země není nějaký obyčejný a lidskou rukou učiněný bůh.

Vladimír Rafaj

pátek 4. listopadu 2011

Škola poslušnosti

Poslouchej je [tj. nařízení a příkazy], Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. (Deuteronomium 6,3)

Pro věřícího člověka je snadné vzdát Bohu jednorázový dík ve formě peněz, nebo jiných materiálních věcí (Mi 6,6-8). Bůh si však přeje vidět v nás především poslušnost. Poslušnost nám dává křídla, osvobozuje nás a dává nám odvahu postavit se směle před Boží trůn a požádat Pána o pomoc v časech nouze (Žd 4,14-16; 1J 3,21-24).

Klíčovým textem v šesté kapitole je verš třetí. První dva verše vyúsťují do zaslíbení v případě uposlechnutí Božích nařízení a příkazů. V kontextu má důležitý význam slovo „poslušnost“. Veškerá Boží zaslíbení jsou podmíněna poslušností. Bez poslušnosti se zbožný Izraelita neobešel. Je to zvláštní, ale poslušnost určuje a usměrňuje náš vztah (přesněji řečeno poměr) k Bohu tak, aby jeho vůle byla realizována v nás a skrze nás na zemi zrovna tak, jak ji plní andělé na nebi (Mt 6,10).

Všímám si zde zřetelnou výzvu k poslušnosti, která je konkretizována v několika oblastech a která je vzájemně provázána, čímž vytváří jednolitý a kompaktní celek: 1. Poslušnost zákonu Božímu je nutností, 2. Motivem k poslušnosti je Boží dobrota a milosrdenství, 3. Standardní poslušnost musí být závazná (podřízená) Božímu slovu, 4. Citlivost na poslušnost odráží věrnost Boží a 5. Právo a spravedlnost se musí stát alternativní hodnotou, která poslušnost všemožně podporuje.

Vladimír Rafaj

pátek 21. října 2011

Looking unto Jesus

The essence of the Gospel is a call to relationship with God through faith in Jesus Christ. Our living out the reality of that relationship involves focusing on God and being dependent upon Him rather than trying to get control of our life.

We shall never find comfort or assurance by looking within.

It is what Jesus is, not what we are or do, that gives rest to our souls and transforms our lives, and over comes all the accusations of the evil one. The devil whispers „Your sins are too great for God to forgive, you have such a wavering faith, you do not repent enough; your prayers are too weak and pathetic, and you will never keep your faith till the end.“ But note all these are thoughts about self and our circumstances, and we will never find comfort or assurance by looking within.

It is the Holy Spirit's work to turn our eyes from self to Jesus. To show us that Jesus has done it all and now sits at the right hand of the Father. To show us we are nothing, but „Christ is all in all.“ To cause us to remember it is not our hold on Christ that saves us. Our faith is only the instrument but it is Christ and His blood and merits that have rescued us from our deepest need. He is the author and finisher of our faith. (Hebrews 12,2)

So I finally realize that I shall never find peace or happiness by looking at myself. It is who Jesus is, not who I am, that gives rest to my soul. So I quit trying to arrange for a better Vlado and a better life and rather: 1. Seek to be looking to Jesus – having a settled and growing confidence in Him and what He has done (versus looking to me and my circumstances); and 2. Let this truth fill and transform my soul.

As the old hymn puts it:
My hope is built on nothing else, than Jesus' blood and righteousness: I dare not trust the sweetest frame, but wholly lean on Jesus' name.

Vladimír Rafaj

středa 12. října 2011

Proč je důležité hledět do budoucnosti s nadějí?

Ty však zde u mne stůj a já ti sdělím všechna přikázání, nařízení a práva, kterým je budeš učit, aby je dodržovali v zemi, kterou jim dávám do vlastnictví. Bedlivě dodržujte, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh, neuchylujte se napravo ani nalevo. Musíte se ve všem držet cesty, kterou vám Hospodin, váš Bůh, přikázal jít, a tak zůstanete naživu, dobře se vám povede a budete dlouho živi v zemi, kterou máte obsadit. (Deuteronomium 5,31-33)

Smlouva je v Písmu nejdůležitějším a neustále se opakujícím tématem. Bůh zakládá svoji smlouvu (dohodu) postupně - nejdříve s Noem a Abrahámem, poté s národem izraelským (prostřednictvím Mojžíše) a nakonec s Davidem. S každou další uzavřenou smlouvou její podstata a významnost progresivně roste, bohatne a košatí se v míře zaslíbení, ale až v osobě Mesiáše a jeho příchodem ústí do tzv. „nové smlouvy“.
Ve všech jednotlivých případech Bůh iniciuje smlouvu, která není uzavřena mezi rovnocennými partnery. Bůh jakožto předkladatel smlouvy si vymezuje právo stanovit formát smlouvy, ve které specifikuje podmínky a sám vstupuje do role garanta, který zaručuje jejich dodržování v plném rozsahu. Lidé vytěží očekávaná požehnání plynoucí ze smlouvy v maximální možné míře jenom tehdy, pokud budou respektovat (viz překladové varianty - „pamatovat“ /Ex 20,8, CEP, NBK/; „v skutku ostříhat“ /Dt 5,1, KB/; „bedlivě/pečlivě dodržovat“ /Dt 5,1, CEP, NBK/; „zachovávat“ /Dt 5,10, CEP, NKB/ apod.) a poslouchat Boží příkazy a nařízení.

Není tomu jinak ani v příběhu o Mojžíšovi a Izraeli – i zde smlouva platí a zůstává nejpodstatnějším tématem. (Pamatujme na první zásadu správné exegeze a aplikace: Neptejme se „Co to znamená pro nás teď?“ dokud jsme se nepokusili zodpovědět otázku „Co to znamenalo pro ně tehdy?“) Bůh učinil s izraelským lidem smlouvu, která stojí na věky. Nabídl jim vztah spolupráce a ukázal jim úlohu, jakou mají hrát. Co je základem Mojžíšových slov, které se týkají smlouvy a zákona? Co je zdrojem smlouvy? Jakým způsobem funguje vztah mezi Bohem a člověkem? Jakému stavu se tento zákon snažil v budoucnosti zabránit? Nebo jaký stav měl zákon nastolit? Komu měl prospět? Koho měl chránit? Jak byli Izraelité motivováni k tomu, aby daný zákon dodržovali?

Zdrojem smlouvy je Bůh sám - ukazuje se ve svých skutcích, které jsou plné milosrdenství, milosti a odpuštění. Smlouva je založena na vztahu lásky mezi Bohem a člověkem. Bůh sám je iniciátorem a původcem tohoto vztahu. I přes značnou a opakovanou nestabilitu Izraelců Bůh na svém lidu neúnavně a systematicky pracoval a vedl ho. Tudíž Bůh je i zárukou zdaru a úspěšnosti procesu (Fp 1,6). On zmíněný vztah (smlouvu) započal, a proto jedinou možnou a správnou odpovědí člověka na Boží nabídku je jeho poslušnost zákonu a láska k Bohu. Apoštol Pavel ujišťuje věřící o tom, že „věrný je Bůh, který nás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem“ (1K 1,9).

Podobně, jako izraelský lid jsme i my vedeni k bdělosti vzhledem k budoucnosti. Je namístě vědomě a s nadějí očekávat šťastnou budoucnost (Jer 29,11). Vytoužená budoucnost Božího lidu (církve) je však podmíněna poslušností národa. Boží slovo se nemění, musíme ho ale přijmout a přivlastnit si ho.

Boží zákon je podstatou pravdy evangelia. Bůh vždy usměrňuje budoucnost svého lidu v prospěch evangelia. Nemluvím zde o náboženském fanatismu, ale o hledání pravdy, kdy se zlomí lidská pýcha, opovážlivost, arogance a nezávislost. Jak jsme my jakožto křesťané, duchovní Izrael motivováni k poslušné odezvě vůči tomuto zákonu, tj. celému Písmu?

Vladimír Rafaj

pondělí 26. září 2011

Proč je důležité připomínat si minulost?

Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli v Zajordání, ve stepní pustině naproti Súfu mezi Páranem, Tófelem, Lábanem, Chaserótem a Dí-zahabem. Cesta od Chorébu směrem k pohoří Seíru do Kádeš-barneje trvá jedenáct dní … (Deuteronomium 1,1-3)

Na Bibli oceňuji preciznost a přesnost, s jakou jsou nám představovány dávné události. Přirovnal bych to k podnosu, na kterém jsou nám podávána skvělá jídla - až má člověk „chuť“ se na ta dávná místa fyzicky dostat, vrátit se v čase a projít se jimi. Pokud by bylo jen trochu možné alespoň jednou prožít celou tu atmosféru a náladu. Ale i přesto, že z pochopitelných důvodů nejsme a ani již nemůžeme být přímými účastníky a očitými svědky starých příběhů, Bůh skrze Ducha svatého, který literu Písma oživuje a zpřítomňuje, nás vtahuje do spletitých dějů, dává nám možnost nahlédnout do zákulisí dějin a schopnost procítit pravý smysl slov. V této souvislosti nám tento oddíl přehledným způsobem zprostředkovává pohled do historického a chronologického rámce, tj. kde (místo) a kdy (čas) se uvedené události přetkávají s biblickým poselstvím.

Ve zmíněném textu Mojžíš promlouvá k lidu. Izraelité byli samotným Hospodinem a prostřednictvím Mojžíše vybízeni neustále si připomínat veliké skutky Boží a všechno, co pro ně udělal. Byla to jejich povinnost. Skutečně i zde platí, že národ, který zapomíná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Minulost je tedy možné nějakým způsobem přehlednout. Aby však k této eventualitě nemuselo dojít, Bůh k lidem při různých příležitostech důrazně promlouvá.

Stojí zde za povšimnutí, že slovní spojení „celý Izrael“ se v knize Deuteronomium v různých obdobách opakuje celkem 14krát (viz 1,1; 5,1; 11,6; 13,12; 21,21; 27,9; 29,1; 31,1.7.11 /2krát/; 32,45; 34,12). Zde je izraelskému lidu několikanásobně připomínána jejich minulost. V hebrejštině je patrný význam těchto slov, kde je důležitý obsahový aspekt. „Celý Izrael/všechen lid“ v hebrejštině není chápán pouze ve smyslu kolektivním či skupinovém. Nelze se schovat za masu lidí, za jiné příslušníky národa, jelikož každý osobně bude vzat k odpovědnosti. Tudíž výraz „celý Izrael“ vyjadřuje i základní myšlenku, kdy „každý jeden“ potřeboval slyšet slova.

Každý jeden si měl vzít Mojžíšovou řeč k srdci a osvojit si ji. Co tedy měli všichni, tj. každý jeden slyšet? O co konkrétně se jedná? Především jde o různá ustanovení a napomenutí nebrat smluvní podmínky na lehkou váhu (kapitoly 1-2). Dále jde o povzbuzení a vybídnutí k poslušnosti zaujmout zemi, povolání k tomu, aby byli „zvláštním lidem“ (kapitoly 5-8), varování před modloslužbou (kapitoly 16-18). To všechno lze vyjádřit souhrnným a hlubokým prohlášením: „Svrchovaný Bůh je Bohem historie!“

Církev dneška stojí před stejnou výzvou – výzvou nezapomenout na to, co nám Bůh v Ježíši Kristu učinil. Že se nám stalo spasení, že nás zbavil pout hříchu (Ef 2,1-10), se nedá lidskými slovy dostatečně popsat. Nikdy na to nezapomeňme! Kdykoliv je kázáno Slovo, je to poselství přímo od Hospodina především pro mne a až v druhé řadě pro ty druhé. Jak se k němu postavím? Jaký postoj zaujmu? Bude ono Slovo tím vyzvědačem, které prozkoumá krajinu mého srdce a udělá v něm pořádek, změnu, průlom? Jako tomu bylo v případě vyslaných vyzvědačů, kteří měli probádat kanaánskou zemi. Poddám se mu, nebo mu budu vzdorovat a nakonec ho odmítnu? Rozhodnutí je na jednom každém z nás – jde jen o to, abychom v sobě dali Božímu slovu prostor působit a dotýkat se nás.

Vladimír Rafaj

středa 14. září 2011

Boží sláva a požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám. (Numeri 6,24-27)

Dovolím si tvrdit, že opravdový a smysluplný život na zemi není možný bez Božího požehnání. Boží požehnání má zvláštní vliv a moc na celkovou kondici lidského bytí. Je totiž nepostradatelnou ingrediencí, která dává suchým kostem životní šťávu, oporu a vitalitu. Nešťastný je člověk, který o Boží požehnání nestojí, nebo jim dokonce pohrdá.

Všimněme si zde jemného odstínu ve smyslu či významu, který se projevuje v podobnosti (nebo rozdílnosti) v závěru šesté a deváté kapitoly knihy Numeri. V šesté kapitole je dán důraz na Boží přítomnost, která žehná a chrání. Je to jeho, to jest Boží tvář, která září. Kdežto v deváté kapitole je důraz položen především na Boží přítomnost, která vede. Je to vznášející se oblak, který detekuje tábořiště. Je to stoupající oblak, který lidu napovídá, aby se zvedl a vydal na pochod. Tak byla šékina neboli Boží sláva v podobě oblaku Božím svrchovaným způsobem při vedení Izraele.

Boží touhou je, abychom zkoumali a poznávali jeho autentičnost a věrohodnost. V různých žalmech pisatelé často používají obrazný jazyk, rozmanitý styl, hluboké myšlenky (včetně filosofických a náboženských konceptů a úvah), představují vysoký etický i morální standard a lásku k přírodě, aby vyjádřili to, kdo Bůh je - jeho slávu, majestát a velebnost (viz např. Ž 8,2.4; 19,2; 33,6; 69,35; 89,12; 96,11; 102,26 apod.). Žalmy jsou vyznáním nejvnitřnějších lidských pocitů o sobě, jiných lidech i Bohu. Mnohé z nich jsou zaměřeny právě na Boha. Všechny věci kolem nás jsou pouze částečným zjevením slávy Boží. Jsou pouze předchutí budoucí slávy, která poukazuje na příchod Ježíše Krista. Když prorok ohlašoval příchod Mesiáše, řekl, že „se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (Iz 40,5)

Předstupujme před Boží tvář s důvěrou a hleďme na jeho slávu (Žd 4,16). Odevzdejme se cele jeho vedení a požehnání, protože jenom tehdy budeme skutečně šťastní.

Vladimír Rafaj

pondělí 29. srpna 2011

Boží vlastnosti

Boha poznáváme pouze z obrazů a činností, které se mu připisují. Tělesný člověk není schopen porozumět pravdám Ducha Božího, jelikož povaha duchovních věcí pochází výhradně z Ducha. Pokud ale člověk pozná, doopravdy pozná Boha, stane se tak pouze jediným způsobem - jeho vlastním zjevením. Není v lidské moci a schopnostech obsáhnout Boha v celé šíři nebo vystihnout jeho dokonalost (Jb 11,7). Kdyby bylo možné najít Boha lidským rozumem, pak by byl příliš malý na to, aby byl Bohem. Je to ale Duch, který zkoumá všechno, i hlubiny Boží (1K 2,10b). Duchovní moudrost je dostupná každému a není závislá na lidské inteligenci nebo šikovnosti, neboť není výsledkem akademického vzdělávání. Na druhou stranu je nutné podotknout, že i když je naše poznání týkající se Boha omezené a částečné (1K 13,9-12), prohlubuje se studiem Božího slova a zcela jistě studiem Božích vlastností neboli atributů. Vlastnosti jsou tudíž základními charakteristikami Boha a Boží existence a tkví v jeho nadpřirozené podstatě. Pomáhají nám poznat Boha lépe!

V záhlaví studijního článku o Božích vlastnostech (Studijní bible s výkladovými poznámkami) je uvedeno dvojverší z nádherného Žalmu 139: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ (verše 7 a 8)
V této souvislosti autor článku uvádí, že „Bible neusiluje o to, aby dokázala Boží existenci. Naopak, předpokládá jeho existenci a popisuje množství vlastností, kterými se vykazuje“. Následně autor řadí Boží vlastnosti do dvou základních skupin. V první skupině jsou jedinečné vlastnosti (v odborné literatuře i přirozené, neboť neexistuje obdoba či paralela v lidské existenci) a morální nebo i mravní, charakterové vlastnosti, neboť se projevují v tom, jak Bůh jedná ve vztahu k lidem. „Naše schopnost vyjadřovat tyto charakteristiky je závislá na skutečnosti, že jsme stvořeni podle Božího obrazu (Gn 1,26-27), jinými slovy: My jsme podobni jemu, nikoli on nám.“ (str. 961) Důkazem této skutečnosti je kupříkladu i to, že každé z Božích jmen ve Starém zákoně nám zjevuje něco z Božího charakteru. Bůh je tím, kým je díky své nadpřirozené povaze (podstatě). Vlastnosti Bohu nic nepřidávají, nepřiřazují cokoliv k jeho podstatě, přirozenosti, ale jsou jeho samotnou podstatou nebo přirozeností. Russell Joyner píše: „Bůh existuje sám v sobě a ze sebe, aniž by závisel na čemkoli jiném.“

Autor studijního článku dále uvádí některé z plejády jedinečných Božích vlastností, jako je vševědoucnost, všemohoucnost, všudypřítomnost, věčnost, neměnnost, trojjedinost atd. Zde se dotknu jen některých z nich:
1. Bůh je věčný. To znamená, že nemá hranice a nemůže být ničím omezen, a to ani časem a prostorem. Je věčný, protože není časově omezen. Je příčinou času, ale neovlivněn plynutím času. Stejně jako čas, i prostor jsou veličiny, které byly stvořeny skrze Ježíše (J 1,3). Bůh je nekonečný ve vztahu k prostoru (Ž 139,7; Iz 66,1).
2. Bůh je dokonalý a svatý. Dokonalost je charakteristická pouze pro sféru duchovna. Bůh je zcela bez hříchu a absolutně spravedlivý (str. 961). První epištola Korintským 15,44-49 ukazuje, že i konec stvoření je duchovní. Svatost jako Boží morální vlastnost můžeme vidět v jeho jednáních a postojích.
3. Bůh je všemohoucí. Bůh není ohraničen ve své moci. Je všemocný. Jeho veškerou moc lze vidět ve stvoření ex nihilo (latinsky doslova „z ničeho“) v Genesis 1,1 a Židům 11,2. Dále jsou vidět projevy Boží moci nad přírodními silami, jako např. Ježíšovo chození po vodě (Mt 14), narození Izáka (Gn 18), rány seslané na Egypt (Ex 7-12). Dle autora článku má Bůh nejvyšší autoritu nad všemi věcmi a nad vším stvořením.
4. Bůh je všudypřítomný, tj. je přítomný všude ve stejný čas a ve stejné míře. „My se měníme, ale on se nikdy nemění. My můžeme být na jednom místě v určitý čas, ale Bůh je přítomen všude. Jeho přítomnost naplňuje vesmír. Avšak i tak ho vesmír nemůže omezit nebo obsahovat. Je duch a jeho přítomnost zaplavuje vesmír. Navíc existuje mimo něj a existoval předtím, než jej stvořil.“
5. Bůh je vševědoucí. To znamená, že je nekonečný ve znalostech. Zná všechny věci, ať už jsou faktické nebo jen v budoucnosti možné (Iz 46,10; Jer 29,11). Bůh vidí dějiny v úplném kontextu. Boží zázračné dílo se odráží v přírodě a inteligence typická pro člověka jsou ukázkou Boží vševědoucnosti. Tato jedinečná Boží vlastnost se projevuje několika způsoby. Především tím, že Bůh zná člověka dokonale. Nikdo nezná sám sebe dokonale (Ž 33,13-15). Bůh zná i naše srdce a naše myšlenky (Ž 139,1-4; Př 15,3). Za druhé, Bůh zná všechno, co již reálně existuje. Tato znalost zahrnuje rostliny, stromy a všechno životné a neživotné stvoření (Ž 147,4). Bůh zná rodící se galaxie ve vesmíru. Za třetí, Bůh zná všechny eventuality. Bůh věděl, že Kejla zradí Davida Saulovi (1S 23,6-13). Ježíš věděl, že by města Týrus a Sidón činila pokání, kdyby viděla zázraky v Betsaidě a Chorazině (Mt 11,21). Věděl také, že by města Sodoma a Gomora činila pokání, kdyby viděla zázraky, které se staly v Kafarnaum (Mt 11,23; viz Iz 48,18). A nakonec Bůh zná budoucnost. Bůh věděl, že přijde perský král Kýros, věděl o příchodu Krista (Mi 5,2), a jeho ukřižování rukou bezbožníků (Sk 2,23; 3,18). Boží znalosti budoucnosti říkáme „předzvědění“.

V druhé pojednávané části jsou uvedeny Boží morální vlastnosti jako je dobrota, láska, milosrdnost a milost, trpělivost a další, které se vyznačují podobností s lidskými kvalitami (str. 961 a 962). Největším Božím motivem ve vztahu k člověku je láska. Kristova smrt je nejvyšším projevem a zjevením Boží lásky. Oblíbeným slovem apoštola Jana je slovo láska, které užívá ve smyslu Boží vlastnosti. Abstraktní význam tohoto slova pak převádí do praktické aplikace (1J 3,1.10-11.18). Skutečná láska však není možná bez pravdy. Položme si otázku: Jak přemýšlíme či nepřemýšlíme o Bohu? Vnímáme Boha jako skrytého, nedostupného a vzdáleného? Nebo vidíme Boha, jako někoho, s kým můžeme mít důvěrný a smysluplný vztah?
Oblíbenou hrou mnoha dětí je hra na „slepou bábu“. Jednomu z dětí jsou zavázány oči. Dítě má za úkol chytit některé z kamarádů. Ti kolem něho pobíhají, šťouchají do něj, aby upoutali jeho pozornost, ale přitom uhýbají před jeho dotekem. Když se dítěti se zavázenýma očima podaří někoho z ostatních chytit, chycený musí převzít jeho úlohu na tak dlouho, dokud sám nechytí někoho jiného. Jako stvořené bytosti, a tudíž omylné a omezené, stěží dostatečně pochopíme, jaký Bůh skutečně je. I proto přišel Ježíš – aby nám „ukázal Otce“ (J 14,8) a přivedl nás do jeho blízkosti. „On je obrazem neviditelného Boha, prvorozený veškerého stvoření“ (Ko 1,15). Jen si vzpomeňme na nejeden dotek Boží přítomnosti ve svém životě. Bůh je neskonale věrný a zachovává svá zaslíbení.

Příběh o Jonášovi názorně ilustruje mnohé z Božích jedinečných i morálních vlastností. Bůh řekl Jonášovi o potřebě pokání a jistotě trestu, který bude následovat v případě neposlušnosti: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ (1,2) Když Bůh někoho oslovuje, čeká trpělivě na jeho odpověď. A jaká je ta Jonášova?: „To není moje práce a ani můj styl! Udělám to po svém!“ Jonáš místo toho, aby čelil realitě, snaží se ji za každou cenu vyhnout. A tak utíká a snaží se vytvořit bariéru mezi sebou a Bohem. Jonáš se učí metodou pokus - omyl. Byl to ale marný pokus a Jonáš rychle zjišťuje, že se nikdy a nikde nemůže skrýt před všudypřítomnosti a vševědoucnosti Všemohoucího.
Někdy v naší sobeckosti, netrpělivosti nebo unáhlenosti bychom nejraději zanevřeli na všechny kolem nás a přivolali soud na svět. Avšak dobrý, soucitný, laskavý, spravedlivý a věrný Bůh otevírá dveře předivné milosti dokořán, protože ještě stále trvá „den spásy a čas milosti“.

Boží požehnání při studiu Bible přeje

Vladimír Rafaj

čtvrtek 28. července 2011

Spolehlivost Božích plánů

A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: "Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono." Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jakub 4,13-17)

Jako křesťané neustále děláme nové plány, avšak vždy se musíme zamyslet nad svým vztahem k Všemohoucímu, který přebývá ve věčnosti. On je naším Tvůrcem, svrchovaným Vládcem a Bohem. Je naší povinností, ale zároveň i výsadou vzhlížet k tomu „při, kterém není proměny ani střídání světla a stínu“ (1,17b), a prosit jej, aby nám byl posilou.

Pro světského člověka však není přirozené uznat závislost na svém Stvořiteli. Bez přestání všechno relativizuje, zpochybňuje, hledá možnost úniku a spoléhá se výhradně na vlastní schopnosti. Couvá, vymlouvá se, je nerozhodný a chce se z Božího laskavého objetí za každou cenu vymanit. A tak říká: „Dnes nebo zítra půjdu do toho a toho města, zůstanu tam rok, budu obchodovat a vydělávat" (4,13). Takový člověk očekává dlouhý život a zaručený úspěch svých úmyslů a plánů. Svými přáteli je považován za troufalou a vlivnou osobu. Jeho mysl neproniká myšlenka, že Bůh člověku „odnímá ducha a on hned hyne a navrací se v prach“ (Žalm 104,29). Této lekci se pyšní a sobečtí lidé učí velice těžce a tvrdě.

Na druhé straně je tak vzácné potkat ty, kteří si na začátku své cesty nebo jakékoliv práce uvědomí, že „kdyby s námi neměla být Boží přítomnost, pak nás odtud nevyváděj“ (Exodus 33,15). Kolik je těch, kteří jsou tak odvážní jako lvi, když Bůh razí cestu, ale opatrní a nejistí jako ovce, když nevidí stopu? To, co bylo jasné dřív, může být dnes jako v mlze. Proto je nám zapotřebí upřímně hledat pomoc a vedení u Boha, abychom již neplánovali a nekonali, neprodávali a nekupovali bez ohledu na jeho vůli. Naše poznání budoucnosti je tak omezené a nedostatečné! Lidská mysl nedokáže proniknout ani jen časnost, natož věci budoucí slávy. V této souvislosti apoštol Pavel konstatuje: „… nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance“ (1. Korintským 13,12).

Křesťan má v Bohu vždy silného pomocníka a moudrého rádce. Způsob Božího jednání nemusíme umět pochopit, stačí vědět, že nikdy nezklame ty, kdo mu důvěřují. Když spočineme v Bohu, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a trváme“ (Skutky 17,28), budeme naplněni vědomím bezpečí, pokoje, radosti a síly i uprostřed rychlých zvratů a změn života. V Žalmu 125,1 žalmista potvrzuje tuto pravdu slovy: „Ti, kdo v Hospodina doufají, hoře Sionu jsou podobní, která nezakolísá, stojí na věky!“

Bůh nás prověřuje v každodenních situacích života. V nepatrnostech se ukazuje, co je skutečně hluboko v nás. Učme se dovednosti nejednat pod tlakem a ve strachu! Potenciál upřímně věřícího člověka se projevuje až v krizových situacích. Poddání se Boží vůli však neznamená zánik té naší. Pravý opak je pravdou. Pokornou modlitbou a nepochybnou touhou našich srdcí by mělo být vyznání: „Pane, staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Matouš 6,10). Jedině Boží záměry jsou pevným a odolným základem, jemuž se všechny události přizpůsobují, a kdokoliv se s Božími plány ztotožní, bude skutečně šťastný.

Vladimír Rafaj

sobota 16. července 2011

Jak rozumět slibu o Boží přítomnosti?

V den, kdy byl postaven příbytek, přikryl jej oblak a zahalil stan svědectví; od večera do rána se jevil nad příbytkem jako ohnivá zář. Tak tomu bylo každodenně. Přikrýval jej oblak a v noci měl vzhled ohnivé záře. Kdykoli se oblak od stanu vznesl, hned táhli Izraelci dál. Kde se oblak pozdržel, tam se Izraelci utábořili ... (Numeri 9,15-23)

Charakteristickým znakem zvláštní činnosti Boží je jeho přebývání uprostřed svého lidu. Zde máme naplněný slib daný Hospodinem o jeho neustálé přítomnosti. Boží progresivní vedení po celou dobu putování Izraelitů z Egypta do Kanaánu bylo od této doby zdrojem pomoci pro všechny generace. Izraelce vedl oblakový sloup ve dne a ohnivý sloup v noci počínaje odchodem z Egypta (Exodus 13,21). Ale v této chvíli je Bůh ujišťuje o tom, že stejná vznášející se přítomnost bude s nimi. Od okamžiku, kdy byl svatostánek na poušti dokončen, stal se spočívajícím místem oblakový a ohňový sloup, zatímco shromáždění tábořilo. Kromě těchto viditelných symbolů Boží přítomnosti, měli lidé Pánův přímý příkaz, že je bude vést na jejich cestách. „Na Hospodinův rozkaz táhli Izraelci dál a na Hospodinův rozkaz tábořili …“ (verš 18).
Zatímco text zde v retrospektivě odráží zašlé události s ohledem na pozdější uvedenou dobu, Boží zaslíbení v předvečer jejich putování bylo uklidňující. Takové sliby jsou míněny být nadčasové (Jan 14,1-3; 15, 26-27; 16,7; Židům 13,5).

Co nás tato slova učí? Je zde vyjádřen nějaký princip či paralela? Každý z nás v jistém momentě svého života dostal ujištění o tom, že Bůh je s námi zvláště pak v situacích, kdy čelíme těžkým rozhodnutím. V osobě Pána Ježíše byla lidem nabídnuta možnost, aby všichni uvěřili skrze něho. A jeho učedníci v něho uvěřili. Právě Ježíši bylo dáno jméno Immanuel, což je přeloženo „Bůh s námi“. Již během své veřejné služby Ježíš velice pečlivě připravoval učedníky na příchod Ducha svatého. O Duchu svatém prorocky řekl: „Já požádám Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí ani ho nezná. Vy ho však znáte, protože přebývá u vás a bude ve vás.“ (Jan 14,16-17, NBK) V novozákonní době počínaje dnem Letnic nastává nová éra – éra Ducha svatého. Zvláště apoštol Pavel toto působení Ducha svatého dává do souvislosti s věřícími. Dnes je Boží lid veden Duchem svatým. Na druhou stranu apoštol Juda popisuje odpadlíky od víry jako ty, kteří nemají Ducha Božího (verš 19), což má za následek jejich „pudovost“ („tělesnost“, NBK).

Kromě toho je zde možné pozorovat ještě jinou věc, a sice když Izraelité dostali zaslíbení o Boží přítomnosti a vedení, nebyla to samoúčelná a předem hotová věc. Boží zaslíbení jsou i v tomto případě podmíněná jasnými instrukcemi. Jejich naplnění vyžadovalo poslušnost a oddanost Bohu samotnému, což je vždy vyjádřeno a dotvrzeno skutkem vůle ze strany příjemce.

Vladimír Rafaj

neděle 3. července 2011

Účel a smysl obětí ve Starém zákoně

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Když se někdo neúmyslně prohřeší proti kterémukoli příkazu Hospodinovu něčím, co se dělat nesmí, a dopustí se něčeho proti některému z nich, pak platí: …“ (Leviticus 4,1-2)

Prvních sedm kapitol v knize Leviticus je určených k popisu obětí, které nařídil Hospodin a které nesou pečeť trvalých a perspektivních vztahů s neobyčejným důrazem na Hospodina. Podstata pravé zbožnosti je zcela orientována na vztah. Hospodin je Bohem svého lidu Izraele a Izrael je lidem Božím. Boží smlouva s jeho lidem byla založena na vztahu lásky, avšak uctívání bez oběti bylo nemyslitelné. Otázka obětního systému je ve Starém zákoně velice významná. Jeho charakteristickými rysy jsou posvěcení, poslušnost, oddělení a oběť. Pro tyto oběti byla dána zvláštní nařízení a všechny, kromě jedné, zahrnovaly oběť krve. Věřící Izraelita nikdy nesměl přijít do Boží přítomnosti s prázdnou. Kdykoliv ale hřích vrazil klín mezi Boha a člověka, byly oběť (vnější skutek) i pokání (vnitřní postoj) závazky, které ležely na straně hříšníka.

K dispozici bylo pět obětí, ale pouze jedna oběť byla dobrovolná, ostatní byly povinné. Je to oběť zápalná, oběť přídavná (obilí), pokojná oběť, oběť za hřích (hřích v nevědomosti nebo neúmyslný hřích) a oběť za různá provinění. První tři oběti mají vliv na Boha a jsou pro něj „příjemnou vůní“ (Ef 5,2, KMS). Poslední dvě oběti mají vliv na dárce – je mu odpuštěno.

Vladimír Rafaj

pátek 17. června 2011

Zpráva z misijního výjezdu 2011


„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Izajáš 55,12-13)

Z Boží milosti jsme se letos v dubnu během velikonočních svátků vypravili na Slovensko a do Rumunska. S časovým odstupem můžu konstatovat, že výjezd byl pro všechny účastníky velice silným zážitkem. Jistým způsobem to byla nová zkušenost. Na Slovensku jsme sloužili v místních letničních sborech v Novém Městě nad Váhom, Púchově a Piešťanech. V Rumunsku již tradičně je naší zastávkou slovenská komunita v Bodonoši, Bajaši, Derne a dalších přilehlých obcích.

Celá akce byla pro tým přínosná v několika ohledech. Především jsme chtěli být pro místní církev praktickou i duchovní pomocí. V Bodonoši vyrůstá nádherná modlitebna, která je téměř před dokončením a která bude sloužit celé spádové oblasti. V letních měsících tamní církev každoročně organizuje dětský a mládežnický tábor, kde se schází věřící, ale i nevěřící z širokého okolí. Na tomto prostranství jsme vypomáhali s úpravou terénu. Dále se studenti zapojili do duchovních aktivit zejména na mládežnických a sborových setkáních a při pouličních evangelizacích.
Přišli jsme sloužit, a nakonec jsme sami byli obohaceni. Zároveň jsme si ale přivezli nové nadšení a touhu Bohu sloužit. Studenti si ověřili to, jak funguje Boží vedení v praxi. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky, které budou přetrvávat v našich myslích a srdcích mnoho let.

Věřím, že celý výjezd přinesl pozitivní ohlasy a vyhlídky na možnou spolupráci v budoucnosti. Mám naději, že získané zkušenosti přinesou očekávané ovoce.

Fakt, že jsme se mohli výjezdu zúčastnit, nepovažujeme za samozřejmost, ale za Boží milost a výsadu. Děkujeme všem za finanční podporu a modlitby. Je to k oslavě jeho jména. Buď Bohu sláva za církev!

středa 15. června 2011

Bůh, který rád komunikuje

I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání: „Mluv k synům Izraele a řekni jim …“ (Leviticus 1,1-2)

Dvacet kapitol knihy Leviticus začíná slovy: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi“ (1,1; 4,1; 6,1; 8,1; 11,1; 12,1; 13,1; 14,1; 15,1 atd.). Všimněme si, že Hospodin promlouvá ke svému služebníku Mojžíšovi na různých místech a za různých okolností. Hospodin promlouvá k Mojžíšovi ze stanu setkávání (1,1), „po smrti dvou Áronových synů“ (16,1), „na hoře Sínaji“ (25,1) atd. Prostřednictvím Mojžíše a někdy i skrze Árona (11,1) promlouvá k Izraelcům, k Áronovi a jeho synům, ke kněžím, k celé pospolitosti Izraelců. Jde především o zjevení Boží, nikoliv pouze o pravidla (zákony) vymyšlené a prosazené člověkem. Hospodin znal Mojžíše tváří v tvář a mluvil s ním tak, jako mluví člověk se svým přítelem. To svědčí o Hospodinově důvěře k Mojžíšovi a na druhé straně o Mojžíšově spolehlivosti a věrnosti k Hospodinu.

Bůh ale oznamuje a sděluje svou vůli izraelskému lidu z místa, které si vyvolil k přebývání uprostřed nich – ze stanu setkávání. Rád komunikuje se svým stvořením na úrovni jeho možností a schopností. Proto slovo, které hovoří skrze Mojžíše, má co do činění s tím, jakými způsoby a jakou formou tento lid, nyní vykoupený mocnou rukou Boží bude uctívat a sloužit svému Bohu.

Paralelní aplikaci Hospodinova přebývání mezi svým lidem najdeme na několika místech v Novém zákoně v podobě inkarnovaného Slova, Pána Ježíše Krista a Ducha svatého. Například v Matoušově evangeliu 18,20: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich …"; v Janově evangeliu 1,14-15: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydal svědectví a volal …“; nebo v První epištole Korintským 6,19-20: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“

sobota 4. června 2011

Kniha Exodus

V knize Exodus, se před námi odvíjí pozoruhodný příběh zrodu izraelského národa. Příběh, ve kterém kromě jiného nacházíme kořeny naší víry a vlastní identitu. Historické příběhy zde obsažené jsou prostředkem k vyjádření hlubokého teologického poselství. Proto je nemůžeme chápat, posuzovat a hodnotit ve smyslu moderní západní chronologie nebo ve smyslu vědecko-technickém. Při čtení je nutné knihu Exodus čili vyjití pojímat jako součást Pentateuchu, přestože v rámci pěti Mojžíšových knih, v rámci dějin spásy a z teologického hlediska má Exodus zvláštní postavení.
Exodus byl pro Izrael výjimečným obdobím, ve kterém lid na vlastní kůži prožíval různé zkušenosti, nabyl poznání o Bohu, o jeho jednáních a dobrotě k nim. Z tohoto důvodu je to veliká kniha o vykoupení – vykoupení ze zajetí a otroctví.

čtvrtek 26. května 2011

Kvalita na úkor kvantity

„… abyste dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni.“ (Efezským 4,2-3)

Po předložení doktrinálního obsahu v prvních třech kapitolách Pavel pak předkládá v kapitolách 4-6 některé praktické aplikace těchto nauk. Jeho opakovaný důraz v kapitolách 4-6 je na věřícího „chození“ („chodili hodně“, KR). KMS překládá slovo „chodit“ jako „žít“ (srov. Ga 5,16).

Výraz „chození“ je používán v Písmu pro definování průběhu života (srov. 2,2.10). V Genesis je například o Enochovi řečeno, že „chodil s Bohem“ (Gn 5,22-24). A Jan nám připomíná, že naše povinnost jako křesťanů je „chodit tak, jak chodil Ježíš“ (1J 2,6, NBK). Nebo jak uvádí Český ekumenický překlad „žít tak, jak žil Ježíš“.

Pavel zde uvádí tři základní kvality, které mají věřícímu pomoci v chození s Bohem i lidmi. První z nich je skromnost (pokora, NBK, KMS). V řeckém a římském světě bylo na skromnost pohlíženo jako na slabost. Skromnost byla prokazována pouze otroky. Pavel ale prohlásil, že svatí mají být zcela skromní ve svém každodenním chození. Skromnost neboli pokora je opakem pýchy. Tato kvalita je v pořadí uvedena jako první, protože Pavel píše tahle slova v kontextu jednoty a klade na jednotu veliký důraz. Skromnost či pokora podporuje jednotu, pýcha a okázalost nikoliv.
Za druhé, věřící mají být tiší. Tichost nebo krotkost (NBK), či mírnost (KMS) je ovocem Božího Ducha (Ga 5,22) a je opakem hrubosti a bezohlednosti. To znamená, že křesťan má mít své emoce pod kontrolou.
Třetí kvalita, kterou má věřící vykazovat, je trpělivost. Trpělivost je Boží vlastností: v ní Bůh člověku dává možnost k pokání a k přijetí evangelia. Trpělivost je duch, který se nikdy nevzdává, který vydrží do konce, a to i v dobách protivenství (Jk 5,10). Je to postoj dobrovolného sebeomezení, který se neodplácí zlým (srov. Ga 5,22; Ko 1,11; 3,12; 2Tm 4,2).

Pokora, tichost a trpělivost jsou základními stavebními kameny, které pomáhají vytvářet jednotu mezi křesťany. Pomocí těchto tří kvalit či postojů Pavel pak říká, jakým způsobem mají být uskutečňovány nebo aplikovány v životě: „… usilujte se zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje“ (Ef 4,3, NBK).
Slovní spojení „jednota Ducha“ je pro církev klíčová záležitost. Proč? Protože Bůh v Kristu a skrze Krista spojil Židy i pohany v jeden lid, v jednu Církev. Jednota Ducha tudíž neznamená, že všichni myslí stejně, ale že jejich myšlení, počínání a chování si navzájem neodporuje, že směřuje ke stejnému cíli. Pavel vybízí efezské věřící, ale i nás, abychom „zachovávali jednotu Ducha,“ která již existuje, a kterou zajistil Kristus svou obětí (2,11-18). To ukazuje na Boží moudrost a svrchovanost (3,9-11).
Křesťanskou povinností je na jednotě aktivně pracovat. Jednota nepřichází bez námahy či nahodile. Řecké slovo „zachovat“ znamená také „udržet jednotu, stát na stráži od začátku až do konce“. To v sobě zahrnuje soustředěnost, velkou bdělost a pečlivost, ale zároveň opatrnost a mnohdy i stísněnost.

pátek 20. května 2011

Měj se na pozoru!

Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji. Hle, vypudím před tebou Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. Dej si pozor, abys neuzavíral smlouvu s obyvateli té země, do které vejdeš, aby se nestali uprostřed tebe léčkou. Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte.(Exodus 34,11-13)

V tomto textu Bůh důrazně varuje svůj lid před „uzavíráním smlouvy“ nebo „vstupováním do svazku“ (v. 12) se sousedícími pohanskými národy, což je zdůvodněno samotným Hospodinem, jehož jméno je Žárlivý a žárlivě milující (v. 14). Uvedený oddíl se nese v duchu silných imperativů - příkazů a zákazů. Proč je tomu tak? Proč je Boží postoj vůči izraelské pospolitosti tak radikální a nekompromisní?

Text vychází z bezpodmínečné a bezvýhradné příslušnosti Jahveho k Izraeli, a proto i Izraele k Jahvemu (v. 10). Je to situace, ze které nelze couvnout, utéct. Je to závazek výlučnosti, který se odráží zejména ve dvou rovinách. První rovina je vertikální a je orientována na Boha. Uctívání Hospodina totiž vylučuje uctívání jiných bohů a božstev. Mezi Jahvem a Baalem je hluboká a nesmiřitelná propast. Druhá rovina je horizontální a směřuje k okolním národům. K dodržení smluvních pravidel s Bohem bylo třeba poslušnosti. Poslušnost je měla chránit před modloslužbou jejich sousedů a oddělit je jako svatý Boží lid. Ten, kdo je součástí Izraele se dostává do ostrého kontrastu nejen s bohy okolí, ale i samotnými národy, které tyto bohy uctívají.

Vladimír Rafaj

úterý 10. května 2011

Zodpovědnost křesťana ve světě

Odvěká a přirozená touha člověka je touha po lásce a po seberealizaci. V každém člověku je totiž zakotvena touha dosáhnout víc než jen to, že se nechá unášet davy lidí. Chce víc než jen vydělat si na živobytí. Chce měnit okolí, ve kterém žije. Chce ve světě zanechat stopu, která nebude smazána a zapomenuta.

Ježíš během své tři a půl leté služby na zemi sloužil nespočetnému množství lidí. V Lukášově evangeliu 10,25-37 máme příběh o Ježíši, kterého nacházíme uprostřed velmi intenzivní a vyčerpávající služby. Vtom za ním přichází zákoník s otázkou. „Co mám udělat, abych získal věčný život?“ Ježíš vnímá záludnost otázky, proto směřuje pozornost muže k podstatě Zákona a vede ho k zamyšlení a k následovné odpovědi: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (verš 27) Ježíš ocenil správnost jeho odpovědi, načež si znalec Mojžíšova zákona odpověď vyslechl, pokrčil rameny a vyhýbavě vyzvídá dál: „A kdo je můj bližní?“
Aby Ježíš tomuto muži přiblížil smysl ilustrace, vypráví mu nádherné podobenství o milosrdném Samaritánu. Příběh končí otázkou, která v sobě ukrývá didaktický neboli výchovný prvek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Jelikož zákoník odpověď dobře znal, zareagoval jednoduše a velice pohotově: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ „Jdi a jednej také tak,“ dodává Ježíš.

Co z toho plyne pro nás? Jaké poučení? Ježíš byl ve světě činný od začátku své veřejné služby až do konce. Aktivně se zapojoval do dění kolem sebe. Jeho pověst byla věhlasná. Kdykoli během služby mohl s klidným svědomím říct: „Vždyť já tady budu krátce. Zbývá mi ještě několik měsíců či týdnů. Za tak krátký čas, ať se snažím jakkoliv, neudělám téměř nic zásadního, abych změnil kvalitu života kolem sebe a ve společnosti.“ Ježíš čelil každodenním situacím a potřebám svého okolí. Evangelista Marek uvádí verš, který přesně charakterizuje povahu Ježíšovy služby: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil …“ (10,45)
Milý čtenáři, nepochybuji, že sleduješ vývoj situace a směřování světa v těchto dnech. Proto je na místě otázka, jakou roli zde sehrává křesťan? Jaký je jeho úkol a zodpovědnost?

V okamžiku znovuzrození jsme byli povoláni do řad Božích bojovníků. Apoštol Pavel v této souvislosti hovoří: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6,11-12, KMS)
Jako vojáci, jako armáda Ježíše Krista si musíme v první řadě uvědomit, kdo je náš nepřítel. Pak musíme znát své výchozí postavení, přednosti a výhody. Satan, vládce světa, nenávidí Boha a Boží věci. Jeho jednání vůči nám, jakožto Božím dětem, je nenávistné. Proto nás Bible učí, abychom si oblékli plnou Boží zbroj. Náš společný nepřítel používá lež a výmysly, ale my pravdu. On lest a strach, my víru. On hřích a zbabělost, ale my spravedlnost a odvahu. Pamatujme na to, že vítězství je připraveno pro ty, kdo Boha milují „celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí“. Apoštol Jan tato slova potvrzuje vyznáním „… neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janova 5,4)

Co znamená být dobrým bližním? Jednoduše to znamená být přítelem, kamarádem, být někomu po ruce, k dispozici. To znamená podívat se za svůj plot či zeď a položit si několik otázek: Seznámil jsem se již s lidmi ve svém sousedství? Nakolik znám je a jejich potřeby? Jak bych s nimi mohl začít komunikovat? Jakým způsobem bych mohl iniciovat vztahy ve svém okolí? V dnešní uspěchané době a přetechnizované společnosti se lidé z různých důvodů stěhují častěji než kdykoliv předtím. Proto seznámit se s nimi je skutečně naléhavá a vážná potřeba. Je snadné zůstat ve svém teritoriu, v jakési imaginární „zóně bezpečí“, nevyjít z kruhu vztahů, které již máme a nezískávat nové přátele. Ale ten nový nebo staronový soused byl dán do našeho sousedství proto, abychom mu uměli sdělit a přiblížit evangelium jak teoretickým, tak i praktickým způsobem.

A zde nám je příběh o dobrém Samaritánu nápomocný. Samaritán se zajímal o všechny potřeby člověka a tím mu prokázal veliké milosrdenství. Pravděpodobně ho zachránil od jisté smrti. Šel až tak daleko, že byl ochoten i riskovat, aby pomohl člověku, kterého jiní nepovažovali za bližního. Samaritán byl na správném místě, ve správný čas, aby vykonal správné věci. Byl na místě kvůli potřebě, kterou měl jeho bližní.

Ve skutečnosti být „bližním“ není pouze něčí vztah k nám, ale i náš vztah k někomu jinému. Biblický slovník uvádí: „V tomto podobenství bližním není, jak by se zde dalo očekávat, zachráněný muž, ale Samaritán, který ho zachraňuje, který jedná jako bližní.“ My jsme bližními, my jsme sousedé pro někoho jiného. V Ježíšově otázce „… kdo je můj bližní?“ pointa příběhu kulminuje. Ježíš použil výraz „bližní“, čímž myslí skutečného přítele. Přítele v čase nouze, potřeby, nedostatku a bídy. Přítele, který se hodí do každého počasí. Přítele, který je na „drátě“. Jen si vzpomeňme na Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Matouš 25,35-36)
Křesťan má mít čilý zájem o dění kolem sebe a ve společnosti. Musí být také dobrým občanem. Státníci vedou mnohá politická jednání, která často vyjdou naprázdno a jsou mnohdy nechutná. Jedním z našich cílů však má být přinášení křesťanských principů a hodnot do „neklidných vod“. Křesťané mají být hlasem, který je slyšet.

Zaměstnanec jisté firmy měl v popisu práce pohovory s novými uchazeči o zaměstnání. Způsob, jakým to dělal, byl velice zvláštní. Když uchazeč vešel do dveří a posadil se, vzápětí mu pracovník firmy nabídl nápoje, smál se, dělal si ze sebe legrácky. Dokázal vytvořit zcela uvolněnou atmosféru. A najednou se vážně zeptal na smysl jeho života. Byl si vědom toho, že lidé, kteří vědí, kam jdou, jsou zpravidla lepšími pracovníky. Jednou mu jistý muž na uvedenou otázku odpověděl: „Smyslem mého života je jít do nebe a vzít s sebou co nejvíce lidí.“

Ježíš vyzývá k následování i nás, jakožto své učedníky. Bez Něj nedokážeme nic udělat. Nic, co má trvalou a věčnou cenu. On je naším dokonalým příkladem ve všem. Učedníci Ježíše Krista jdou ve šlépějích svého Učitele a bez přestání se od Něj učí. Učedník je člověk, který chce být v každé oblasti svého života jako jeho Mistr. Chce být člověkem, který bere na sebe svůj kříž a následuje Ježíše (Matouš 16,24-25). Umírá starému způsobu života, povstává do nového života v Kristu (Galatským 2,20) a přináší ovoce Ducha (Galatským 5,22-23). Jako křesťané máme o to všemožně usilovat.

Proto mějme jistotu, že Ježíš je v našem životě a že mu smíme plně důvěřovat!

Život v Boží přítomnosti

Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. (Exodus 29,45-46)

Tyto verše představují nejen hlavní téma knihy Exodus, ale i celého Božího zjevení! Zjevení Božího charakteru, zrození a dospívání národa a pokračování dějin Božího jednání s Abrahamovými potomky.

Výše uvedené verše jsou součástí závěrečného celku (25,1-40,38), ve kterém byla dána ustanovení k uctívání Boha. Počínaje vysvěcením kněží, Mojžíš poukázal na požadavky, které mají být vykonávány každodenně na oltáři. Dva jednoroční beránci symbolizují naprosté odevzdání se Bohu. Oba beránci měli být obětováni podle přesných instrukcí – jeden ráno a druhý večer (vv. 40 a 41). Slova „… přineseš je v libou vůni, ohnivou oběť pro Hospodina“ jsou v ostrém kontrastu myšlence, kdy rozpustilost, bezbožnost a bezuzdnost zlých lidí je obtěžujícím (nepříjemným) zápachem v Božím chřípí. Proto bude posvěcený a připravený Izrael Božím lidem a Bůh bude přebývat uprostřed nich. Tak poznají, že Hospodin je jejich Bohem.

Jak nádherně a slavně jsou tyto pravdy naplňovány v křesťanově životě! Věřící člověk přináší své hříchy k nohám Spasitele a vírou přijímá Boží odpuštění. V pokorné poslušnosti den co den obětuje neustálou chválu a modlitby. Z jeho úst zní: „Je tak dobré Bohu našemu zpívat žalmy, je to rozkošná a líbezná chvála“ (Žalm 147,1).

sobota 7. května 2011

Nevědomost neomlouvá

V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl.
(Exodus 1,8)

Jaká tragédie se ukrývá v zmíněné větě „… nový král o Josefovi nevěděl“. Tento prostý výrok sděluje a zprostředkovává značnou část egyptské historie. Josefův vliv byl patrný v moudrém spravování říše, za což byl oceněn a uznán i svými současníky. Nyní však jiná dynastie převzala moc nad Egyptem. Válečníci z Asie, známí jako Hyksósové vládli v Egyptě kolem roku 1720-1550 před Kristem. Hyksóští králové byli cizinci a ze země byli vyhnáni nástupem nové mocné vlády známé jako Nové království. Nový egyptský král nenáviděl všechny ty, kteří byli spojeni s dřívějšími králi, zejména pak Židy. Kromě této skutečnosti se nový král paradoxně pramálo zajímal o egyptskou historii (a tudíž o vlastní minulost) jako takovou.

Zapomenutí Josefa vedlo v konečném důsledku k zapomenutí Boha. Znevážením Božího lidu se faraón postavil přímo proti Bohu. Častokrát odmítnutí pamatovat si minulost vyústí do vzpoury v přítomnosti.

středa 23. března 2011

Služebník naděje par excellence

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství, aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky, a ve svůj čas zjevil své slovo v kázání … (Titus 1,1-3)

Pavel se zde označuje za služebníka naděje evangelia. To byl důvod, proč vykonával službu apoštola v naději na věčný život. Bez naděje, tj. bez vytrvalého očekávání na to, co přijde, bez touhy po naplnění budoucích věcí, které mohou být nejednou pohnuté, bez důvěry v Boží ochranu a vedení bude služba polovičatá. Jedná se o tajemství, o kterém již dříve psal Pavel věřícím v Kolosách: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu“ (Koloským 1,26-27).

Nejvýraznějším obsahem novozákonní naděje je sláva Boží. První křesťané se lišili od pohanů tím, že žili nadějí, jež byla jejich typickým rysem. Jen si představme, že v tehdejším vzdělaném, ale hříchem zhýralém římském světě nebyl nikdo, kdo by měl naději věčného života! S poselstvím naděje svého Boha Pavel putoval jako vyslanec Ježíše Krista dalekými zeměmi, aby hříšníkům zvěstoval: Bůh, který nikdy nelže, nabízí naději na věčný život těm, kdo naději postrádají. Bůh nabízí všem lidem život věčný bez rozdílu. Ztracený svět potřeboval a stále potřebuje naději, která se nejzářivěji projevila v osobě Spasitele Ježíše Krista, a my jsme dnes nositeli této radostné zprávy.

neděle 6. března 2011

Poslušné a vnímavé srdce

Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Židům 5,13-14)

Poslušné srdce sehrává v životě věřícího člověka zásadní roli, jelikož je znakem nebo indikátorem zralosti.
Kdy je křesťan zralý, dospělý (NBK) či dokonce dokonalý (KMS)? Jak se projevuje zralost nebo na druhou stranu, jak se projevuje nedostatek zralosti, vyspělosti? Kontext nám tady bude velice nápomocný. Ve verši 11 čteme o dávném veleknězi, o kterém pisatel hovoří, že bychom měli mnoho co říci, ale je to těžko vysvětlitelné, protože jsou posluchači líní a neochotní naslouchat. Nebylo to však z důvodu, že by Židé neslyšeli ponaučení a napomenutí, která se jim pisatel snažil přinést, ale proto, že byli neposlušní, nepoučitelní, neschopní se učit, pěstovat a cvičit své smysly. Lidé byli duchovně tvrdošíjní a nepoddajní.

Zralý křesťan je ten, kdo v procesu dozrává, vyvíjí se, kdo opakovaně (tj. pravidelně) a praktickým způsobem pěstuje a cvičí své smysly založené na Slově Božím. Velice mě tady oslovuje překlad NBK, který je výmluvný: „… mají díky zkušenosti smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.“ Již J. A. Komenský řekl, že opakování je kazijedem zapomenutí. Pouze ledabylé a povrchní vystavení sebe sama biblické pravdě není dostačující. My potřebujeme uvést do života to, co slyšíme a čteme. Jako houba, která má schopnost do sebe nasát tekutinu, aby ji pak záhy uvolnila. Vnímavost je jistým způsobem takovou duchovní houbou. V poslušnosti nasloucháme a přijímáme Boží slovo a pak jdeme, abychom se ho učili žít a v praxi používat. Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží (Ř 10,17).

Vladimír Rafaj

pátek 4. března 2011

Vítězství Kristovy krve a moc svědectví

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. 11 Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.(Zjevení 12,10-11)

Základem naší víry je skutečnost, že smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se vykoupení lidstva již uskutečnilo a tím byla úplně zlomená moc zla (12,10). Církev stojí na straně Mesiáše a odolává tomu zlému jen tehdy, když aktivně důvěřuje zmocnění a uschopnění Ducha svatého. V modlitbách přináší Boží lid pravdu a zaslíbení. Nakolik je tento způsob uvažování podle Boží vůle? Satanovi se daří v případě naší nevíry, nevědomosti, lhostejnosti či vlažnosti, nebo bezzubosti a jalovosti v modlitbách. Modlitba je vyjádřením naší víry v Boha a v jeho pravdu. „Zvítězili nad satanem pro krev Beránka a pro slovo svého svědectví.

Krev v Novém zákoně neznamená pouze Ježíšovou fyzickou krev, ale v teologickém smyslu znamená obětní aspekt Kristovy smrti, Božího beránka. Kristova smrt je nejvyšším zjevením Boží lásky. Z historického hlediska Bůh působil a konal způsoby, které jsou nám těžko pochopitelné. Klasickým příkladem je mučednictví. Mučednictví bylo vždy klíčem k velkému růstu církve.

Aktivní a cílevědomé používání Božího slova je cesta k úspěšné obraně proti lžím a podvodům našeho úhlavního nepřítele. Boží slovo se tím pádem stává základem pro naše svědectví. Stavíme se na slib a satan musí prchat. Boží lid má vkročit do zaslíbené země a zaujmout ji i přes nepřátelství a odpor protivníků, kteří se snaží blokovat Boží lid a Boží úmysly. Kristus svou smrtí zabezpečil vítězství, aby ti, kteří byli umučeni, mohli mít účast na jeho slavném vítězství.

Vladimír Rafaj

středa 2. března 2011

Očekávající církev

A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22,17)

Abych vysvětlil tento verš, vezmu si na pomoc pozoruhodný výrok apoštola Petra, který uvádí, že máme „… dychtivě očekávat příchod Božího dne!“ Překlad Nové smlouvy vyjadřuje zmíněný verš apoštola Petra ještě jinak: „…kteří očekáváte a urychlujete příchod Božího dne!“ (2Pt 3,12) To mě přivádí ke klíčové otázce. Je vůbec možné, aby věřící ovlivnili, tj. urychlili Pánův příchod? Pokud ano, jakým způsobem může nevěsta Páně urychlit příchod svého Ženícha?
Souvislost nebo odpověď nacházíme ve vyjádření Ducha a nevěsty v úvodním citovaném verši. Nevěsta Beránkova se připojuje k volání Ducha svatého, aby prodloužila či posunula pozvání a současně i výzvu k ostatním. Ve chvíli, kdy nevěstina touha po Pánu dojde do takových rozměrů nebo vzroste natolik, že být bez svého nebeského Ženicha již nebude možné vydržet. Díky této touze se pro něj nevěsta připravuje.

Na druhou stranu je nutné připomenout, že není nic špatného či dokonce hříšného na tom, když se křesťané věnují časným a zcela pragmatickým věcem života. Je dobré, když jsou soustředění na práci, která jim byla svěřena. Jak napsal kdysi Martin Luther: Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, i přesto bych ještě dnes zasadil jabloň. Je potřeba, abychom Pána Ježíše a jeho druhý příchod milovali mnohem více a intenzivněji nežli cokoliv jiného. Církev neočekává Antikrista, ale Ježíše Krista svého Pána. Touha nevěsty, která příchod Páně „dychtivě očekává“ nebo „urychluje“ musí být daleko větší a musí být především touhou po Něm samotném.
Můj někdejší učitel systematické teologie George Batson zvykl říct: „To, že máme naději, neznamená, že se neustále ptáme: Kdy už zatroubí polnice, aby ukončila časný věk, ale spíše, kde a jací máme být, abychom přešli z časnosti do blažené věčnosti a byli s Kristem.“ Křesťané mají naději i uprostřed nejistoty života.

Čím více poznáváme, že proroctví a zaslíbení Bible se vztahují na poslední časy, tím spíše se blíží naplnění a tím rozhodněji máme obracet svůj pohled na to, co je pro věřící nejpodstatnější. Nádherný slib, že se Ježíš opět vrátí, je dán všem žíznivím, kteří jsou ochotni očekávat na svého nebeského Ženicha.

Vladimír Rafaj

středa 23. února 2011

Znaky apoštolského kázání (2. část)

Článeček je volným pokračováním a rozšířením původního tématu s názvem Znaky apoštolského kázání. V této souvislosti chci zmínit několik dalších – dle mého soudu – důležitých a navazujících znaků z Petrova kázání v knize Skutků.
Především zde shledávám vzácný soulad mezi Starým a Novým zákonem. Dějinné události předpovězené ve Staré smlouvě došly naplnění ve smlouvě Nové. Na tomto základě Petr ohlašuje „plnost času“(2,16-21.33.38-39). Na mnoha místech Starého zákona vidíme proroctví o budoucím příchodu Mesiáše. Jsme svědky jeho dávno prorokovaného narození, charakteru služby, života, smrti, vzkříšení a slavného nanebevstoupení. Stará smlouva ukazuje na „lepší“ smlouvu mezi Bohem a člověkem: ohlašuje příchod jednoho Prostředníka, Ježíše Krista, Božího Syna. Nový zákon pak poukazuje na Ježíše Krista jakožto standard pro naši dokonalost (Ef 4,11-13).
Petr navazuje na starozákonní Písma a stanovuje tyto skutečnosti ve svém kázání v knize Skutků v kapitolách 2,14-3,26. Nebojácně předstupuje před své posluchače, neboť ví, že jeho poselství pochází přímo od Boha. Petr pod vedením Ducha svatého pečlivě vybírá ze Starého zákona takové citace veršů, které dokazují mesiášství Ježíše Krista. Kupříkladu:
„Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.“ (Iz 52,13-14)
„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ (Iz 53,5a)
„Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku: Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.“ (Ž 89,4-5)

Za druhé, Petr znal své publikum. Věděl, že převážná většina jeho posluchačů byli jeruzalémští Židé, kteří skálopevně věřili, že si Ježíš zasloužil být odsouzen jako rouhač. Židé znali Starý zákon a rozuměli židovským obřadům a tradicím. Petr ale poukázal, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Písem, ale ji naplnit. S vědomím, že porozuměli Písmu, Petr použil to, co již věděli a co plně sdělovalo platnost Ježíšova svědectví. Pro ilustraci zde uvádím variace oslovení posluchačů z Petrova kázání:„Muži judští a všichni“ (Sk 2,14a), „Muži izraelští, …“ (Sk 3,12; 2,22), „Muži bratři“ (Sk 2,29 ČSP) apod.

Za třetí, Petrovo kázání se soustřeďuje kolem dávno slíbeného Mesiáše. „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ (Sk 3,26) Bůh dal svého Syna, to nejcennější, co měl, přestože ho miloval - a to není slabost.
Poté, co Petr Židům předložil fakta o Ježíšově životě, který byl ve Starém zákoně proroky předpovězen, pokračoval dál ve vysvětlování pravd svým posluchačům. Jak můžeme vidět v jeho prohlášení ve Skutcích 2,36, jde rovnou ke kořenu věci. Podívejme se pozorněji na tento verš, přičemž zvažujme klíčová slovní spojení, která zásadním způsobem ovlivňují srdce i mysl posluchačů. V prvním případě slovní spojení „… učinil Bůh Pánem a Mesiášem“ říká, že Bůh svou autoritou učinil Ježíše Pánem a Mesiášem. Ježíš nebyl povýšen do této pozice člověkem, ale samotným Bohem. Uvedené prohlášení muselo mít velký ohlas, protože Židé věděli, že Bůh je naprosto svrchovaný. V další části verše „… toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ – Petr konfrontuje přítomný dav lidí s realitou jejich skutků a myšlenek. Někteří z nich se osobně či fyzicky podíleli na ukřižování Ježíše, jiní spíše zpovzdálí škodolibě a pohrdavě sledovali ukřižování. Reakce lidí na daný výrok nám bude jasnější ve chvíli, když se podíváme na verš 37 v téže kapitole, kde je řečeno následovné: Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“

V následné pozoruhodné a moudré odpovědi apoštola Petra nacházíme princip, který zní: „Lidem potřebujeme sdělit to, co potřebují slyšet a ne to, co chtějí slyšet.“ Je to jeden z momentů, kterému se z Petrova kázání můžeme naučit. Jsem si jist, že mnozí z nich v ten den chtěli raději slyšet slova pochvalného uznání, že se dopustili velikého, záslužného a svatého skutku, když ukřižovali Mesiáše. Přesto v jejich postojích nastává posun a obrat o 180 stupňů, protože jejich srdce byla připravena slyšet, co Petr chtěl říct. A výsledek? „Ti, kteří radostně [ochotně, NBK] přijali jeho slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.“ (2,41 ČSP)
Další užitečná lekce, i když není součástí zkoumaného textu, ale následuje bezprostředně poté, nám ukazuje na Petrovu zanícenost a odvahu. Ve Skutcích 4,3 vidíme situaci, kdy Petr strávil noc ve vězení, protože otevřeně kázal evangelium. Mnozí křesťané dnes trpí, jsou pronásledováni a dokonce i umírají mučednickou smrtí pro svou víru. Jeden z otců rané církve Tertulián řekl: „Krev mučedníků je semenem církve.“

Pokání a víra
Ve svém kázání se Petr obrací k posluchačům a vyzývá je k pokání a víře v Ježíše Krista (2,37-40). Pokání je postoj srdce. Lidé se Petra dotazují: „Co máme dělat?“ Petr jim jednoznačně odpověděl: „Obraťte se“ (CEP), „Čiňte pokání“ (NBK, B21), „Učiňte pokání“ (ČSP). Pokání je obecně definováno jako úplný obrat v myšlení a konání. Činit pokání znamená odvrátit se od hříchu. Pokání je totiž začátkem procesu a spolu s vírou spouští řetězovou reakci, což způsobuje celý sled událostí, který pak souhrnně nazýváme slovem znovuzrození nebo obrácení. Petr říká, že odpuštění hříchů a dar Ducha svatého přichází následně po pokání. Odpuštění hříchů je součástí smíření. Tohoto nádherného slibu se podle Joelova proroctví nedostane pouze jim, ale je k dispozici i pro jejich děti.

V apoštolově kázání z knihy Skutků 2,14-3,36 vidíme velice jasně, že Petr, apoštolové a mnozí další přijali v den Letnic křest v Duchu svatém, což je zmocnilo a uschopnilo ke svědectví a službě (Sk 1,8). Byl to Duch svatý, který stál za Petrovým pomazaným a mocným kázáním. Byl to Duch svatý, který posluchače usvědčil z hříchu. Byl to Duch svatý, který je vedl k pokání a k uvěření. A byl to právě Duch svatý, který naplnil nově obrácené svou mocí a touhou následovat Boha. Duch svatý jako Boží osoba tudíž není pouze průvodní znak nebo okrajová záležitost, ale naprostá nezbytnost. On je tím zdrojem všech inspirovaných a úspěšných kázání.
Ducha svatého a život v něm není možné nadobro potlačit. I přes všechna lidská omezení, slabosti a dokonce i selhání je trojjediný Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý „… tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8)


Vladimír Rafaj

sobota 19. února 2011

Znaky apoštolského kázání

Ježíšova poslední slova "budete mi svědky" (Sk 1,8) byla adresována vyděšeným učedníkům a časově předcházela kázání prvních apoštolů. Autor knihy Skutky apoštolů Wave Nunnally v této souvislosti uvádí, že v kontextu Skutků 1,8 se výraz „svědek“ nebo „svědkové“ vztahuje na „zvláštní třídu jednotlivců, kterým je dovoleno poskytnout výpověď ke zjištění skutečnosti, protože jsou s věcí bezprostředně obeznámeni“. Pro Lukáše je tento výraz evidentně důležitý – pro poselství Skutků, kde se vyskytuje 29krát, se stává ústředním. Vhodnou a názornou ukázkou nám budou dvě Petrova kázání pronesena ve Skutcích 2,22-3,26, která srozumitelně ilustrují to, jakým způsobem se učedníci chopili svého úkolu. Proč byla první církev v hlásání evangelia tak úspěšná? Můžeme se z toho něco naučit? Jaké jsou charakteristické znaky obsažené v apoštolském kázání?

V následujících řádcích jednotlivé části mozaiky prozkoumáme a zjistíme, že do sebe nádherně zapadají. Především se zamysleme nad Ježíšem, který žil na této zemi. Všechna kázání Petr začíná přímočaře a bez okolků konfrontuje své posluchače s Osobou, která žila mezi nimi. V den Letnic Petr zahájil kázání oslovením: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vámi mocnými činy, divy …“ (Sk 2,22). Přitom apeloval na poznání svých posluchačů. Zvěst o Ježíši se roznesla daleko a on se stal široce známý právě pro toto zvláštní označení. Nový zákon se na tohle označení často odkazuje. Kupříkladu muž posedlý nečistým duchem zavolal: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský?" (Mk 1,24, KMS). Evangelista Matouš zaznamenává událost, která v Jeruzalémě způsobila značný rozruch a pozdvižení. Ježíš triumfálně vstupuje do města a všechen lid se ptá: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídají: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (21,10-11). Když ho vojáci v čele s Jidášem přišli zatknout, Ježíš se jich prozíravě ptá: "Koho hledáte?" Vojáci mu odpověděli: "Ježíše Nazaretského …" (J 18,7). Když byl Petr dole na nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a ta si všimla Petra, jak se ohřívá, upřeně se na něj podívala a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ (Mk 14,67). Při vzkříšení anděl sdělil zarmouceným ženám: „Nelekejte se. Hledáte ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vstal, není tu!“ (Mk 16,6). Petr se chopil tohoto důležitého označení, protože tito lidé – Izraelité byli s tímto pojmem seznámeni. On jim pouze připomněl skutečnost Ježíšova ponížení. Apoštol Pavel v epištole Filipským 2,6-8 náležitě doplňuje: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.“
Ježíš z Nazaretu nebyl žádnou mystickou, smýšlenou či fiktivní osobou. Mnozí o něm věděli, vždyť Ježíš byl veřejně proslulá postava, která se bezpochyby stala hlavním tématem rozhovorů mnoha lidí po dobu nejméně tří let. Petr s jistotou poznamenává: „Jak sami víte …" (Sk 2,22). Zvěst evangelia je tedy bezpečně a pevně ukotvena v historické realitě.

Jednání a proslovy apoštolů zaznamenané v knize Skutků poskytují hojné důkazy o židovství prvotní církve. Například druhé Petrovo kázání (Sk 3,11-26) bylo ve své podstatě neobyčejně židovské. Začalo otázkami, které souvisí s ohlasem na uzdravení chromého člověka u chrámové brány v Jeruzalémě. Tento zázrak byl událostí, ke které se seběhl zástup. Zde Petr reaguje na zděšení a údiv lidí, kteří byli svědky nevídaného zázraku "Proč nad tím tak žasnete?“ a“Proč na nás hledíte?" (3,12). Tato reakce byla vyústěním nadpřirozeného a svrchovaného Božího jednání, protože tento muž byl mnoho let chromý, žebral a teď je na nohou. Petr opět začíná svým pověstným oslovením „Muži izraelští“. Petrův následný výběr slov není náhodný či nedbalý. Záměrně používá slova "Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců …" (3,13a). Tímto způsobem jim připomněl jejich minulost. Židé byli lidé Písma, smlouvy a proroků. Jaká to historie, jaké to dědictví? Měli záznamy o divech a zázracích, jež se jako zlatá niť táhnou mnoha staletími. V posledních dnech ale viděli tolik projevů moci Boží. Mnozí byli svědky těchto zázraků a uznávali je, ale naneštěstí přesto zatvrdili svá srdce. Co tím Petr zamýšlel? Jednoduše jim připomíná Boha jejich praotců, Boha jejich historie. Petr však u tohoto konstatování nezůstává, ale pokračuje dál: „… oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit“ (3,13b). Tito jeruzalémští židé dobře vědí, kdo Ježíš je.

Další důležitý znak obsažený v apoštolském kázání je konfrontace posluchačů s ukřižovaným Ježíšem. Petr se zaměřil na osobu Ježíše a pronesl: "Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili" (2,23). V tomto výroku nacházíme veškeré tajemství kříže. Kříž jedná s hříšníkem. V kříži apoštol poznal podstatnou skutečnost a sice jak Boží, tak i lidské hledisko. My nejsme zachráněni zabitím muže. Jsme zachráněni tím Jedním, který dobrovolně vydal sám sebe do rukou bezbožníků prostřednictvím „uložené rady a předzvědění“ (BK), „uloženého rozhodnutí a předzvědění“ (NBK), „jisté vůle a prozřetelnosti“ (B21). V těchto teologických pojmech a slovních spojeních spatřujeme Boží plán, který se rozsahově nevymykal jeho záměrům. Právě naopak, Boží plán byl vykonán v souladu s jeho záměry. Petr chce říci, že Kristova oběť Otce ani Syna nezaskočila. Ježíšova smrt nebyla náhoda ani nehoda, ale svrchované Boží dílo uskutečněné v lidských dějinách za účelem věčného záměru a plánu.
Petr vynáší na povrch všechnu vinu hříšníka a kontrastuje ji ve světle kříže. Apoštol rozpoznává dva lidské faktory: "vy" a "bezbožníci". První uvedený výraz se týká Izraelců, které oslovuje. Obrat „rukama bezbožníků“ v řečtině zní doslova „rukama bezzákonných mužů“, tj. mužů jednajících proti zákonu. Horton naznačuje, že jako tito protizákonně jednající mužové by měli být identifikováni Pilát a římští vojáci. V Římanech 3,23 Pavel konstatuje „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“. Náš tak zvaný „normální“ život nedosahuje Boží slávy. Člověk upadl do hříchu, když začal prosazovat svou vůli proti vůli Stvořitele a rozhodl se udělat něco, co bylo v protikladu s Božím záměrem. Z lidského hlediska byla smrt Ježíše způsobena hříchem.
Ve své druhé promluvě Petr uvádí: „Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky“ (Sk 3,14-15). Tím, co právě Petr předeslal, byla posílena vina Izraele. To je ta lidská strana (hledisko) kříže. Později Petr dodává: "Bratří, vím, že jste to udělali z nevědomosti stejně jako vaši vůdcové. Bůh to dopustil, aby se naplnilo, co předpověděl ústy všech svých proroků, že Mesiáš bude trpět.“ (3,17-18, B21). Petr je tímto však neomlouvá, jednoduše ale raději přijímá fakt o tom, co řekl Ježíš v hodině své smrti. "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (L 23,34). Dovedl je do bodu, kdy byli nuceni uvědomit si svou vinu a zároveň jim ukázal, že se tak stalo z jejich vůle a na základě jejich vlastního rozhodnutí. Nunnally poznamenává, že ze své zodpovědnosti se nemohou vykroutit tvrzením, že tuto popravu vykonali vlastně Římané. Skutečnost, že někdo zhřešil, znamená, že je před Bohem vinen. Ale i přes předem promyšlené, tj. úkladné, zabití Ježíše Bůh sledoval svůj věčný plán milosti, který zvítězil nad lidským hříchem a naplnil své záměry. A to je Boží strana (hledisko) kříže.

Třetím důležitým znakem v Petrově kázání byla skutečnost Ježíšova vzkříšení. Petr nadále trvá na totožnosti osoby Ježíše a říká: "Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci." (2,24). To byl klíčový moment. Hlásání Kristova utrpení není úplné, není-li hlásáno jeho vítězství nad hrobem. Tohle byl s největší pravděpodobností první veřejný výrok o Kristově vzkříšení. Toto netvrdili lidé, kteří žili později po údajném vzkříšení, ale mluvili tak Ježíšovi současníci a očití svědkové hned během několika týdnů po Ježíšově zmrtvýchvstání v Jeruzalémě. V době, kdy ještě bylo zcela možné ověřit si prohlášení svědků, přivést je k výslechu, apoštol otevřeně prohlašuje vzkříšení jako fakt, který lidé nepotřebují jako důkaz, protože je jim to známé. Tato výpověď je jednoduchá a explicitní – „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“. Petr nepředstavuje vzkříšení Krista formou různých lidských důkazů, i když hovoří, že "všichni jsme toho svědky“ (2,32; 3,15). Pokud je jeho argument o Ježíši pravdivý, pak vzkříšení bylo nezbytně nutné. Tento Ježíš z Nazaretu se opravdu prokazoval nevšedními skutky, divy a zázraky, naprostou bezhříšností, a nakonec, i když zemřel, smrt ho nemohla zadržet. Bůh Otec jej slavně vzkřísil z mrtvých.

Tyto tři znaky v apoštolském kázání - Syn Boží chodil po této zemi, zemřel a pak byl vzkříšen - způsobily usvědčení z hříchu v srdci posluchačů. Skutečnosti obsažené v Petrově poselství jsou důležité i pro dnešek a neměly by chybět v našich kázáních. Petr pod vedením Ducha svatého použil takové prvky, o kterých byl přesvědčen, že podporují platnost a účinnost evangelijního sdělení. Mnozí kazatelé dnes používají složitá slova, aby vysvětlili jednoduché pravdy. Musíme se však naučit znát naše publikum lépe než naše slovníky. Lidé v naší době potřebují slyšet, že Ježíš chce být jejich osobní Spasitel a Přítel. Petr nám jednoduše připomíná, že Ježíš nepřišel ohrozit integritu Božího slova, ale ho naplnit.
Ale jsme i my ochotni platit jakoukoliv cenu?


Vladimír Rafaj

pátek 18. února 2011

Intenzita a účinnost vykoupení

„V něm [tj. v Kristu] máme skrze jeho krev vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti …“(Efezským 1,7)

Vykoupení je klíčovým teologickým pojmem a může být definováno jako „vysvobození na základě zaplacení výkupného“. Je výrazem pro akt, jímž po složení určité částky získal otrok svobodu. Tento princip spatřujeme ve Starém zákoně na příkladě, kdy Izrael byl vykoupen z egyptského područí.
1) Slovo vykoupení se zde používá k popisu vysvobození Izraele v Exodu 6,6. Písmo, a zvláště pak Nový zákon nám ukazuje, že jediným řešením veškeré potřeby člověka je Ježíš, Boží Syn. Ve zmíněném verši Efezským 1,7 je řeč o Ježíši Kristu, jenž je Vykupitelem (hebr. goel). Vykoupil padlé lidstvo z otroctví hříchu. Jedině Bůh ví, jak s našimi hříchy naložit.
2) Do jaké míry však je hříšník v zajetí nebo v otroctví? Apoštol Pavel píše Timoteovi, aby „poučoval odpůrce, snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatuji se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho [ďáblově] vůli“ (2Tm 2,25-26). Čím více a déle se člověk podílí na hříchu, tím méně uspokojení na oplátku dostává. Hříšník je vykoupen přímo z ďáblovy pasti, z ďáblových spárů.
3) Jaká je tedy cena vykoupení? Krev Božího beránka (srov. Sk 20,28; 1K 6,20; 1Pt 1,18-19). Výkupné tedy složil někdo jiný než ten, kdo svobodu získává. Ježíšova krev má výkupní cenu. Hřích začíná neposlušností a způsobuje nejprve odcizení člověka Bohu a pak vytváří překážku pro jeho důvěrné obecenství s Bohem. Ježíš se snížil k tomu, aby žil v srdci hříšníka zachráněného milostí.
4) Co je požehnaným plodem či ovocem vykoupení? Odpověď nacházíme v tomtéž verši. Je to odpuštění, které je pouze jedním z ovoce neboli požehnání vykoupení. Ježíš zemřel místo nás, aby nám získal odpuštění.

Vladimír Rafaj

neděle 13. února 2011

Misijní výjezd Slovensko - Rumunsko 2011


„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Izajáš 55,12-13)


Jsme biblickou školou, která je zaměřená na misii domácí i zahraniční. I letos v dubnu se uskuteční misijní výjezd studentů na Slovensko a do Rumunska. Záměrné načasování výjezdu do velikonočního týdne poskytne týmu příležitost navázat na poselství Velikonoc.

Kromě stovek ujetých kilometrů a kromě pobytu v neznámém prostředí a v odlišné kultuře bude náplň naší práce velice pestrá. Sloužit budeme duchovně i zcela prakticky. Jednoduše to bude taková všehochuť různorodých činností, které studentům nabídnou možnost vyzkoušet si v terénu to, o čem se průběžně ve škole učí. Studenti již dnes připravují scénky, soutěže, hry, písně, osobní svědectví a další formy evangelizace.

Důraz při tom klademe především na 3 hlavní cíle: 1) umožnit studentům v rámci misijní praxe navázat na teoretickou průpravu, 2) rozšířit jejich obzor v oblasti misijní a evangelizační práce a 3) navázat na dobré vztahy z předchozích let.

Věřím, že celý výjezd přinese jen a jen pozitivní ohlasy a vyhlídky na možnou spolupráci v budoucnosti. Věřím, že získané zkušenosti přinesou vytoužené a očekávané ovoce, které pak bude zpětně uplatněno a využito ve výuce.

Vladimír Rafaj, vedoucí výjezdu VOŠMT Kolín

Slovo moudrosti a slovo poznání

Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha. (1K 12, 7-8)

Duchovní dary jsou nadpřirozené projevy milosti, které úzce souvisejí s letniční praxí. Příklady těchto darů najdeme v dějinách církve, zvláště pak v dobách probuzení.
Jelikož dar slova moudrosti a dar slova poznání v rámci duchovních darů řadíme do skupiny tzv. darů zjevení, pojednám v tomto příspěvku o těchto dvou darech najednou. Tyto dary velice často působí podobně ve smyslu účelu a funkce (1K 12,7), avšak jak slovo moudrosti, tak slovo poznání jsou rozdílná ve smyslu povahy a aplikace. Obecně řečeno, moudrost odpovídá na otázku jak, poznání na otázku co. Potřebujeme obojí. Jednotícím prvkem u těchto darů je fakt, že oba působí v oblasti rozumu. Jsou dány, aby pomohly služebníkům v kázání nebo vyučování Božího slova a v budování církve a jako takové jsou určeny pro zvláštní příležitosti. Stanley Horton v této souvislosti zdůrazňuje důležitost souhry a spolupráce mezi Bohem, který zde vystupuje v roli dárce a člověkem, který je obdarován: „Je velmi důležité naučit se používat lidských zdrojů a možností a být přitom závislý na Duchu. Dary Ducha jsou stále Božím prvotním prostředkem duchovního i početního budování církve. Nic jiného to nemůže nahradit.“ Ralph Riggs poznamenává: „Dary si není možné zasloužit … nedají se od dárce vynutit … Svatý Duch je poskytuje milostí.“
V pojednání o zmíněných darech uvedu nejprve základní definici jednotlivého daru, poté bude následovat jeho vysvětlení a nakonec účel a aplikace daru.

Slovo moudrosti
Moudrost je v obecném smyslu definována jako „poznání a dobrý úsudek“. Slovo moudrosti je část zjevené Boží pravdy vyslovená v pravý čas. Tento dar přesahuje jak lidskou moudrost, tak lidskou připravenost. Bůh bez přestání pracuje a jedná s člověkem. Především z Bible, ale mnohdy i z vlastních zkušeností se dozvídáme o Boží nesmírné moudrosti a poznání - jsou bezmezné. „Duch svatý dává slovo moudrosti, aby člověk mohl poznat, co dělat ve chvílích krize. Nejde zde jen o pouhou lidskou moudrost, která je založena na předchozí zkušenosti, ale o zvláštní moudrost, která je dána kvůli tomu, abychom si dokázali poradit s konkrétní situací. Může, ale také nemusí obsahovat slovo poznání.“ Ulonska o tom napsal: „Člověk, který dnes promluví v Duchu slovo moudrosti, může být při jiné příležitosti bezmocný, nebo bude jednat dokonce bláznivě. Ale díky inspiraci je mu v určité věci dáno náhle zjevení. Tato slova moudrosti nepocházejí z jeho intelektu, nýbrž z inspirace.“ To znamená, že ten, kdo tímto darem slouží, není nutně moudřejší než ostatní.

Pro svou praktickou povahu dar slova moudrosti, spíše než dar poznání nebo proroctví, je darem vedení, jelikož vedení musí být založeno na Boží moudrosti. Kdy a za jakých okolností se projevuje tento dar? Aplikaci daru moudrosti nacházíme zejména v knize Skutků při různých příležitostech a za různých okolností. Slovo moudrosti bylo dáno k vedení mladé církve v situaci, kdy se první církev v Jeruzalémě nemohla spoléhat na lidskou moudrost ani své schopnosti, ale byla naprosto odkázána na Boží nadpřirozený vhled do konkrétních potřeb. Tak tomu bylo například v případě, kdy se apoštolové nestydí mluvit veřejně a směle o vzkříšeném Ježíši, načež vzápětí přišlo potrestání v podobě vězení a bití. Oni však v této kritické situaci obstojí a svým osobním příkladem určují a ukazují směr posílení slovem moudrosti, které pronáší Petr a Jan, aktéři zmíněného incidentu (4,8-14.19-21). I o něco později se v životě nedávno zrozeného křesťanského společenství znovu a opět projevoval dar moudrosti zejména v souvislosti s vedením a řízením církve (Sk 6,1-10; 15 atd.). Slovo moudrosti je tedy velice nápomocné zvláště vedoucím církve. Další uplatnění daru slova moudrosti nacházíme v situacích, kdy byli lidé v nesnázích. Dar slova moudrosti je typický i pro službu apoštola Pavla. Pavel promlouval slovo moudrosti k věřícím v Korintě, které vložil Duch svatý hluboko do jeho srdce (viz 1K 2,5-15).

Slovo poznání
Slovo poznání je zjevení části Boží moudrosti, která je daná člověku. Horton nám připomíná, že moudrost má co do činění se správnou aplikací poznání a slovo poznání tedy má velmi blízký vztah k daru slova moudrosti (2K 2,14; 4,6; Ef 1,17-23; Ko 1,9-10). „Duch svatý zná mysl Boží. Pokaždé, když to bude potřebné, může zjevit část tohoto Božího poznání. Může to být předpověď budoucnosti nebo něco, co se děje právě nyní na jiném místě a co potřebuješ vědět, nebo to také může být něco z minulosti, co si potřebuješ připomenout. Nebude ti dán dar poznání, abys věděl všechno, ale pouze slovo poznání – v okamžiku, kdy to bude potřebné.“ Poznání je tedy nezbytným předpokladem moudrosti a učení. Něco z toho zakoušíme, když nám Duch svatý zjevuje smysl Slova, pravdu, která je pro nás nová, kterou jsme předtím neznali. Donald Gee si proto všímá úzké souvislosti tohoto daru s učením Božího slova a charakterizuje jej jako „záblesky pochopení pravdy, které pronikají až tam, kam … rozum bez pomoci nedosáhne.“ Každý, kdo promlouval darem slova poznání, řekl něco, co nemohl vědět sám ze sebe, aniž mu to zjevil Ducha svatý.

Kniha Skutků je knihou akce a především knihou skutků prvních apoštolů pod vedením Ducha svatého a nejranějším zachovaným historickým záznamem o vývoji a růstu apoštolské církve.
Slovo poznání se průběžně objevuje v celé knize Skutků. Příklad můžeme vidět v Petrově rozpoznání podvodu Ananiáše a Safiry (Sk 5,1-10). Petr pokáral Ananiáše: „Lhal si Duchu svatému … Nelhal si lidem, ale Bohu!“ (Sk 5,3-4), a přitom se v celém proslovu vůbec nezmiňuje o sobě. Horton naznačuje, že Petrovy otázky pocházejí ze slova poznání – daru Ducha, který věřícímu umožňuje vidět nebo vědět o osobě nebo situaci více, než je lidsky možné. Další příklad můžeme vidět v domě zbožného Kornelia v Cesareji. Přestože učedníci měli potíže s tím, že Bůh pohany přijímá, nemůžou ignorovat důkazy, když „… je slyšeli mluvit v jazycích a velebit Boha.“ (Sk 10,46 B21) Petr dochází k jednoznačnému závěru, který vyjadřuje prohlášením: „Kdo [tomu] může zabránit?“ (Sk 10,46-47) Skrze něj přišlo konkrétní slovo poznání i na jeruzalémském koncilu (Sk 15,7-11). Petr vidí skrze dar slova poznání špatný postoj kouzelníka Šimona v Samaří a reaguje na vzniklou situaci slovy: „Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti.“ (Sk 8,23) Podobná situace, kdy bylo dáno slovo poznání, nastala ve službě Pavla a Barnabáše. Zde Pavel přímo a naprosto radikálně konfrontuje Elymasův odpor, jenž se snaží překroutit a zkreslit evangelium (rys falešných proroků). Skutky nám líčí situaci slovy: „V tu chvíli byl Pavel naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (13,9-10)

Účelem slova moudrosti a slova poznání je budování Kristova těla. To je pravidlo charakteristické pro všechny dary milosti. „Všechno ať slouží společnému růstu“ (1K 14,26). Každý z nás je součástí jediného těla. Jsme jedno s živým Kristem. Každý z nás, na svém místě je církví. Církev je tudíž živým organismem, má nadpřirozený charakter a nemůže fungovat bez duchovních darů. Duch svatý rozděluje dary, aby mohli být všichni věřící požehnáni, a aby mohla být budována církev.

Závěrem uvádím citát, který ať je pro nás ponaučením a mementem, ale zároveň i výzvou a nadějí, abychom se my sami nestali církví laodikejského typu (Zj 3,14-22), která padla za oběť bezzubosti a vlažnosti, a to zcela a jistě Církev zabíjí. Nikdo totiž není proti tomuto fenoménu opravdu imunní. „Proč chřadnou mnozí křesťané v duchovním životě, proč se mnohých zmocňuje duchovní úpadek, proč zakrněli ve zbožnosti? Odpověď zpravidla najdeme v tom, že nevyužívají možnosti těžit z bohatství darů, které nám Bůh poskytl k životu víry. Svým nezájmem, netečností, pokud se týká růstu v poznání Boha, svou nevědomostí zabraňují tomu, aby jejich život a zbožnost byly syceny, síleny, obohaceny a zušlechtěny těmi Božími dary milosti, které on volně poskytl svou mocí.“


Vladimír Rafaj

Dar proroctví

Dar proroctví aktuální i dnes

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. … jinému zase proroctví…“ (1. Korintským 12, 4-7.10)

Tématem dnešního zamyšlení je dar proroctví. O daru proroctví, prorocích a prorocké službě bylo již napsáno mnoho knih, článků a různých odborných pojednání, často i protichůdných. Mnohdy se poměrně jednoznačně pravdivá tvrzení stávají předmětem rozdílných názorových proudů. Není divu, že ve velkém množství výkladů duchovních darů dochází zejména v případě darů jazyků, výkladu jazyků a proroctví velmi často k značnému překrytí nebo dokonce až k záměnám projevů těchto darů. Skutečností však je, že se nejedná pouze o teologickou definici pojmů a konceptů, ale také o obsah a praxi.

Na úvod však chci předeslat, že na dary jako takové je možné pohlížet dvěma způsoby. První způsob, který souvisí s Božím psaným zjevením, hovoří, že některé dary již zanikly, především ve své nadpřirozené či zázračné formě. Druhý způsob věří, že všechno to, co Bible učí o darech v novozákonní době, je stále platné i pro současnou církev. Otázka, která se v této souvislosti naskýtá, je následovná: Má vůbec nějaký význam usilovat o konkrétní dary? Co je normou? Co měřítkem? Věřím, že zvláště pro letniční věřící otázka platnosti a aktuálnosti duchovních darů je vyjádřena poslušností a důvěrou tomu, co hovoří celá Bible a co je uplatňováno v praxi. Boží moc působící ve věřícím a skrze něj znásobuje jeho potenciál v oblasti obdarování a služby. Duchovní dary svěřuje Duch svatý, aby zmocnil církev Ježíše Krista. Není možné si je jakýmkoli způsobem zasloužit.

Dar proroctví má zásadní význam pro společný prospěch církve, protože je dílem Ducha svatého (1. Korintským 12,4). Co vlastně proroctví je? Základní definici uvádí Ralph M. Riggs, který v této souvislosti hovoří, že proroctví je „mluvení vlastním jazykem v Boží moci nebo nadpřirozená schopnost prohlašovat (oznamovat) i předpovídat.“ Bylo by chybné si myslet, že prorokování je běžné kázání. Jako všechny ostatní dary Ducha je i ono nadpřirozené. Přesto Reinhold Ulonska doplňuje, že „kousek proroctví se projevuje v každém inspirovaném kázání“.

První epištola Korintským 12 ukazuje, že všechny dary bez výjimky jsou užitečné. Přesto však korintský sbor potřeboval zvláštní usměrnění a vedení týkající se fungování ve dvou darech: jazyky a proroctví. To je pravděpodobně důvod, proč 14. kapitola nepojednává o všech darech. Nicméně, základní principy, které máme ve 14. kapitole, můžou být celkem dobře aplikovány i na ostatní dary.
V apoštolské době dar proroctví měl dvě části. Jedna se týkala sdělení poselství od Boha k lidem skrze proroka. To byl nadpřirozený dar. A aby bylo možné pro lidi rozlišit mezi falešnými a pravými proroky, Duch dával dar „rozlišování duchů“ pro ostatní věřící. Samotná skutečnost, že prorok mluvil skrze zjevení, prakticky odhalovala existenci falešných proroků. Všimnout si toho můžeme jak ve Starém, tak i v Novém zákoně.
Ve starozákonní době prorok byl člověk vyvolený k zvláštnímu úkolu. To, že si jej Bůh vyvolil, nijak nesouviselo s rodem, pokolením nebo intelektuálním vzděláním. Hlavní zodpovědnost proroka bylo přijmout poselství od Boha a promlouvat v Hospodinově jménu. Poselství takového člověka tedy nepocházelo z jeho vlastní hlavy, nýbrž od Boha. Přijímání a předávání prorockých poselství bylo inspirováno samotným Bohem. Avšak nepotlačeny zůstaly zároveň lidské schopnosti, osobnost a způsob vyjadřování. Prorok byl nástrojem v Božích rukou, nikoli automatem.
Novozákonní věřící nemají pohrdat proroctvími, ale „všechno prověřovat, co je dobré, toho se držet“ (1. Tesalonickým 5, 20-21, NBK). Anthony D. Palma, americký letniční učitel Bible, říká, že každá osoba, která pronese proroctví, může být v tu chvíli nazvána prorokem nebo prorokyní. Ale důraz v Novém zákoně je na dar proroctví a nikoli na proroka jako dar.

Podle 1. listu Korintským 14,3 „…ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení“ (NBK). Dar proroctví tedy má být použitý „v rozšířeném smyslu k duchovnímu užitku, k předkládání přijaté pravdy Božímu lidu nikoliv přímým zjevením, ale pozorným studiem celého, neomylného a bezchybného Božího slova.“ Je to práce Ducha svatého, aby osvítil mysl těch, kdo jsou povoláni do prorocké služby tak, aby uvěřili a porozuměli Božímu slovu a uplatnili ho v takové míře, kterou je nemožné dosáhnout bez daru proroctví. Může to znít jako nová pravda čerstvě zjevená, ale aby byla biblická, musí být založena na Božím slově. Je rozdíl mezi doktrínou a vedením. Není nic nového na doktríně, ale Bůh dává nový směr, který je mnohdy chápán jako proroctví. Ti, kdo dar proroctví používají pravidelně, se nazývají proroci. Avšak tento dar může používat kterýkoli věřící. Musí to však být pečlivě (a veřejně) zvažováno „ostatními“, totiž shromážděním (1. Korintským 14,29). Vše, co je nutno zdůraznit, je, že dar proroctví byl k dispozici všem členům sboru, a to nejen těm, kdo měli oficiální úřad jako proroci.

Někdo jednou řekl: „My bez Boha nemůžeme, Bůh bez nás nechce.“ Duch svatý se bude projevovat nebo udělá svou přítomnost veřejně známou, jasnou a otevřenou tím, že dává nádhernou škálu duchovních darů na té stupnici Boží rozmanitosti a různorodosti, kdy každý z nich je dán ke společnému prospěchu nikoliv jednotlivce, ale pro užitek celé církve nebo těla. My potřebujeme dary Ducha svatého. Církev potřebuje všechny dary, včetně daru proroctví.


Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT