středa 23. března 2011

Služebník naděje par excellence

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství, aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky, a ve svůj čas zjevil své slovo v kázání … (Titus 1,1-3)

Pavel se zde označuje za služebníka naděje evangelia. To byl důvod, proč vykonával službu apoštola v naději na věčný život. Bez naděje, tj. bez vytrvalého očekávání na to, co přijde, bez touhy po naplnění budoucích věcí, které mohou být nejednou pohnuté, bez důvěry v Boží ochranu a vedení bude služba polovičatá. Jedná se o tajemství, o kterém již dříve psal Pavel věřícím v Kolosách: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu“ (Koloským 1,26-27).

Nejvýraznějším obsahem novozákonní naděje je sláva Boží. První křesťané se lišili od pohanů tím, že žili nadějí, jež byla jejich typickým rysem. Jen si představme, že v tehdejším vzdělaném, ale hříchem zhýralém římském světě nebyl nikdo, kdo by měl naději věčného života! S poselstvím naděje svého Boha Pavel putoval jako vyslanec Ježíše Krista dalekými zeměmi, aby hříšníkům zvěstoval: Bůh, který nikdy nelže, nabízí naději na věčný život těm, kdo naději postrádají. Bůh nabízí všem lidem život věčný bez rozdílu. Ztracený svět potřeboval a stále potřebuje naději, která se nejzářivěji projevila v osobě Spasitele Ježíše Krista, a my jsme dnes nositeli této radostné zprávy.

neděle 6. března 2011

Poslušné a vnímavé srdce

Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Židům 5,13-14)

Poslušné srdce sehrává v životě věřícího člověka zásadní roli, jelikož je znakem nebo indikátorem zralosti.
Kdy je křesťan zralý, dospělý (NBK) či dokonce dokonalý (KMS)? Jak se projevuje zralost nebo na druhou stranu, jak se projevuje nedostatek zralosti, vyspělosti? Kontext nám tady bude velice nápomocný. Ve verši 11 čteme o dávném veleknězi, o kterém pisatel hovoří, že bychom měli mnoho co říci, ale je to těžko vysvětlitelné, protože jsou posluchači líní a neochotní naslouchat. Nebylo to však z důvodu, že by Židé neslyšeli ponaučení a napomenutí, která se jim pisatel snažil přinést, ale proto, že byli neposlušní, nepoučitelní, neschopní se učit, pěstovat a cvičit své smysly. Lidé byli duchovně tvrdošíjní a nepoddajní.

Zralý křesťan je ten, kdo v procesu dozrává, vyvíjí se, kdo opakovaně (tj. pravidelně) a praktickým způsobem pěstuje a cvičí své smysly založené na Slově Božím. Velice mě tady oslovuje překlad NBK, který je výmluvný: „… mají díky zkušenosti smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.“ Již J. A. Komenský řekl, že opakování je kazijedem zapomenutí. Pouze ledabylé a povrchní vystavení sebe sama biblické pravdě není dostačující. My potřebujeme uvést do života to, co slyšíme a čteme. Jako houba, která má schopnost do sebe nasát tekutinu, aby ji pak záhy uvolnila. Vnímavost je jistým způsobem takovou duchovní houbou. V poslušnosti nasloucháme a přijímáme Boží slovo a pak jdeme, abychom se ho učili žít a v praxi používat. Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží (Ř 10,17).

Vladimír Rafaj

pátek 4. března 2011

Vítězství Kristovy krve a moc svědectví

A slyšel jsem mocný hlas v nebi: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. 11 Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.(Zjevení 12,10-11)

Základem naší víry je skutečnost, že smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se vykoupení lidstva již uskutečnilo a tím byla úplně zlomená moc zla (12,10). Církev stojí na straně Mesiáše a odolává tomu zlému jen tehdy, když aktivně důvěřuje zmocnění a uschopnění Ducha svatého. V modlitbách přináší Boží lid pravdu a zaslíbení. Nakolik je tento způsob uvažování podle Boží vůle? Satanovi se daří v případě naší nevíry, nevědomosti, lhostejnosti či vlažnosti, nebo bezzubosti a jalovosti v modlitbách. Modlitba je vyjádřením naší víry v Boha a v jeho pravdu. „Zvítězili nad satanem pro krev Beránka a pro slovo svého svědectví.

Krev v Novém zákoně neznamená pouze Ježíšovou fyzickou krev, ale v teologickém smyslu znamená obětní aspekt Kristovy smrti, Božího beránka. Kristova smrt je nejvyšším zjevením Boží lásky. Z historického hlediska Bůh působil a konal způsoby, které jsou nám těžko pochopitelné. Klasickým příkladem je mučednictví. Mučednictví bylo vždy klíčem k velkému růstu církve.

Aktivní a cílevědomé používání Božího slova je cesta k úspěšné obraně proti lžím a podvodům našeho úhlavního nepřítele. Boží slovo se tím pádem stává základem pro naše svědectví. Stavíme se na slib a satan musí prchat. Boží lid má vkročit do zaslíbené země a zaujmout ji i přes nepřátelství a odpor protivníků, kteří se snaží blokovat Boží lid a Boží úmysly. Kristus svou smrtí zabezpečil vítězství, aby ti, kteří byli umučeni, mohli mít účast na jeho slavném vítězství.

Vladimír Rafaj

středa 2. března 2011

Očekávající církev

A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" A kdokoli to slyší, ať řekne: "Přijď!" Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (Zjevení 22,17)

Abych vysvětlil tento verš, vezmu si na pomoc pozoruhodný výrok apoštola Petra, který uvádí, že máme „… dychtivě očekávat příchod Božího dne!“ Překlad Nové smlouvy vyjadřuje zmíněný verš apoštola Petra ještě jinak: „…kteří očekáváte a urychlujete příchod Božího dne!“ (2Pt 3,12) To mě přivádí ke klíčové otázce. Je vůbec možné, aby věřící ovlivnili, tj. urychlili Pánův příchod? Pokud ano, jakým způsobem může nevěsta Páně urychlit příchod svého Ženícha?
Souvislost nebo odpověď nacházíme ve vyjádření Ducha a nevěsty v úvodním citovaném verši. Nevěsta Beránkova se připojuje k volání Ducha svatého, aby prodloužila či posunula pozvání a současně i výzvu k ostatním. Ve chvíli, kdy nevěstina touha po Pánu dojde do takových rozměrů nebo vzroste natolik, že být bez svého nebeského Ženicha již nebude možné vydržet. Díky této touze se pro něj nevěsta připravuje.

Na druhou stranu je nutné připomenout, že není nic špatného či dokonce hříšného na tom, když se křesťané věnují časným a zcela pragmatickým věcem života. Je dobré, když jsou soustředění na práci, která jim byla svěřena. Jak napsal kdysi Martin Luther: Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, i přesto bych ještě dnes zasadil jabloň. Je potřeba, abychom Pána Ježíše a jeho druhý příchod milovali mnohem více a intenzivněji nežli cokoliv jiného. Církev neočekává Antikrista, ale Ježíše Krista svého Pána. Touha nevěsty, která příchod Páně „dychtivě očekává“ nebo „urychluje“ musí být daleko větší a musí být především touhou po Něm samotném.
Můj někdejší učitel systematické teologie George Batson zvykl říct: „To, že máme naději, neznamená, že se neustále ptáme: Kdy už zatroubí polnice, aby ukončila časný věk, ale spíše, kde a jací máme být, abychom přešli z časnosti do blažené věčnosti a byli s Kristem.“ Křesťané mají naději i uprostřed nejistoty života.

Čím více poznáváme, že proroctví a zaslíbení Bible se vztahují na poslední časy, tím spíše se blíží naplnění a tím rozhodněji máme obracet svůj pohled na to, co je pro věřící nejpodstatnější. Nádherný slib, že se Ježíš opět vrátí, je dán všem žíznivím, kteří jsou ochotni očekávat na svého nebeského Ženicha.

Vladimír Rafaj