„… abyste dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni.“ (Efezským 4,2-3)
Po předložení doktrinálního obsahu v prvních třech kapitolách Pavel pak předkládá v kapitolách 4-6 některé praktické aplikace těchto nauk. Jeho opakovaný důraz v kapitolách 4-6 je na věřícího „chození“ („chodili hodně“, KR). KMS překládá slovo „chodit“ jako „žít“ (srov. Ga 5,16).
Výraz „chození“ je používán v Písmu pro definování průběhu života (srov. 2,2.10). V Genesis je například o Enochovi řečeno, že „chodil s Bohem“ (Gn 5,22-24). A Jan nám připomíná, že naše povinnost jako křesťanů je „chodit tak, jak chodil Ježíš“ (1J 2,6, NBK). Nebo jak uvádí Český ekumenický překlad „žít tak, jak žil Ježíš“.
Pavel zde uvádí tři základní kvality, které mají věřícímu pomoci v chození s Bohem i lidmi. První z nich je skromnost (pokora, NBK, KMS). V řeckém a římském světě bylo na skromnost pohlíženo jako na slabost. Skromnost byla prokazována pouze otroky. Pavel ale prohlásil, že svatí mají být zcela skromní ve svém každodenním chození. Skromnost neboli pokora je opakem pýchy. Tato kvalita je v pořadí uvedena jako první, protože Pavel píše tahle slova v kontextu jednoty a klade na jednotu veliký důraz. Skromnost či pokora podporuje jednotu, pýcha a okázalost nikoliv.
Za druhé, věřící mají být tiší. Tichost nebo krotkost (NBK), či mírnost (KMS) je ovocem Božího Ducha (Ga 5,22) a je opakem hrubosti a bezohlednosti. To znamená, že křesťan má mít své emoce pod kontrolou.
Třetí kvalita, kterou má věřící vykazovat, je trpělivost. Trpělivost je Boží vlastností: v ní Bůh člověku dává možnost k pokání a k přijetí evangelia. Trpělivost je duch, který se nikdy nevzdává, který vydrží do konce, a to i v dobách protivenství (Jk 5,10). Je to postoj dobrovolného sebeomezení, který se neodplácí zlým (srov. Ga 5,22; Ko 1,11; 3,12; 2Tm 4,2).
Pokora, tichost a trpělivost jsou základními stavebními kameny, které pomáhají vytvářet jednotu mezi křesťany. Pomocí těchto tří kvalit či postojů Pavel pak říká, jakým způsobem mají být uskutečňovány nebo aplikovány v životě: „… usilujte se zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje“ (Ef 4,3, NBK).
Slovní spojení „jednota Ducha“ je pro církev klíčová záležitost. Proč? Protože Bůh v Kristu a skrze Krista spojil Židy i pohany v jeden lid, v jednu Církev. Jednota Ducha tudíž neznamená, že všichni myslí stejně, ale že jejich myšlení, počínání a chování si navzájem neodporuje, že směřuje ke stejnému cíli. Pavel vybízí efezské věřící, ale i nás, abychom „zachovávali jednotu Ducha,“ která již existuje, a kterou zajistil Kristus svou obětí (2,11-18). To ukazuje na Boží moudrost a svrchovanost (3,9-11).
Křesťanskou povinností je na jednotě aktivně pracovat. Jednota nepřichází bez námahy či nahodile. Řecké slovo „zachovat“ znamená také „udržet jednotu, stát na stráži od začátku až do konce“. To v sobě zahrnuje soustředěnost, velkou bdělost a pečlivost, ale zároveň opatrnost a mnohdy i stísněnost.
čtvrtek 26. května 2011
pátek 20. května 2011
Měj se na pozoru!
Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji. Hle, vypudím před tebou Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. Dej si pozor, abys neuzavíral smlouvu s obyvateli té země, do které vejdeš, aby se nestali uprostřed tebe léčkou. Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte.(Exodus 34,11-13)
V tomto textu Bůh důrazně varuje svůj lid před „uzavíráním smlouvy“ nebo „vstupováním do svazku“ (v. 12) se sousedícími pohanskými národy, což je zdůvodněno samotným Hospodinem, jehož jméno je Žárlivý a žárlivě milující (v. 14). Uvedený oddíl se nese v duchu silných imperativů - příkazů a zákazů. Proč je tomu tak? Proč je Boží postoj vůči izraelské pospolitosti tak radikální a nekompromisní?
Text vychází z bezpodmínečné a bezvýhradné příslušnosti Jahveho k Izraeli, a proto i Izraele k Jahvemu (v. 10). Je to situace, ze které nelze couvnout, utéct. Je to závazek výlučnosti, který se odráží zejména ve dvou rovinách. První rovina je vertikální a je orientována na Boha. Uctívání Hospodina totiž vylučuje uctívání jiných bohů a božstev. Mezi Jahvem a Baalem je hluboká a nesmiřitelná propast. Druhá rovina je horizontální a směřuje k okolním národům. K dodržení smluvních pravidel s Bohem bylo třeba poslušnosti. Poslušnost je měla chránit před modloslužbou jejich sousedů a oddělit je jako svatý Boží lid. Ten, kdo je součástí Izraele se dostává do ostrého kontrastu nejen s bohy okolí, ale i samotnými národy, které tyto bohy uctívají.
Vladimír Rafaj
V tomto textu Bůh důrazně varuje svůj lid před „uzavíráním smlouvy“ nebo „vstupováním do svazku“ (v. 12) se sousedícími pohanskými národy, což je zdůvodněno samotným Hospodinem, jehož jméno je Žárlivý a žárlivě milující (v. 14). Uvedený oddíl se nese v duchu silných imperativů - příkazů a zákazů. Proč je tomu tak? Proč je Boží postoj vůči izraelské pospolitosti tak radikální a nekompromisní?
Text vychází z bezpodmínečné a bezvýhradné příslušnosti Jahveho k Izraeli, a proto i Izraele k Jahvemu (v. 10). Je to situace, ze které nelze couvnout, utéct. Je to závazek výlučnosti, který se odráží zejména ve dvou rovinách. První rovina je vertikální a je orientována na Boha. Uctívání Hospodina totiž vylučuje uctívání jiných bohů a božstev. Mezi Jahvem a Baalem je hluboká a nesmiřitelná propast. Druhá rovina je horizontální a směřuje k okolním národům. K dodržení smluvních pravidel s Bohem bylo třeba poslušnosti. Poslušnost je měla chránit před modloslužbou jejich sousedů a oddělit je jako svatý Boží lid. Ten, kdo je součástí Izraele se dostává do ostrého kontrastu nejen s bohy okolí, ale i samotnými národy, které tyto bohy uctívají.
Vladimír Rafaj
úterý 10. května 2011
Zodpovědnost křesťana ve světě
Odvěká a přirozená touha člověka je touha po lásce a po seberealizaci. V každém člověku je totiž zakotvena touha dosáhnout víc než jen to, že se nechá unášet davy lidí. Chce víc než jen vydělat si na živobytí. Chce měnit okolí, ve kterém žije. Chce ve světě zanechat stopu, která nebude smazána a zapomenuta.
Ježíš během své tři a půl leté služby na zemi sloužil nespočetnému množství lidí. V Lukášově evangeliu 10,25-37 máme příběh o Ježíši, kterého nacházíme uprostřed velmi intenzivní a vyčerpávající služby. Vtom za ním přichází zákoník s otázkou. „Co mám udělat, abych získal věčný život?“ Ježíš vnímá záludnost otázky, proto směřuje pozornost muže k podstatě Zákona a vede ho k zamyšlení a k následovné odpovědi: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (verš 27) Ježíš ocenil správnost jeho odpovědi, načež si znalec Mojžíšova zákona odpověď vyslechl, pokrčil rameny a vyhýbavě vyzvídá dál: „A kdo je můj bližní?“
Aby Ježíš tomuto muži přiblížil smysl ilustrace, vypráví mu nádherné podobenství o milosrdném Samaritánu. Příběh končí otázkou, která v sobě ukrývá didaktický neboli výchovný prvek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Jelikož zákoník odpověď dobře znal, zareagoval jednoduše a velice pohotově: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ „Jdi a jednej také tak,“ dodává Ježíš.
Co z toho plyne pro nás? Jaké poučení? Ježíš byl ve světě činný od začátku své veřejné služby až do konce. Aktivně se zapojoval do dění kolem sebe. Jeho pověst byla věhlasná. Kdykoli během služby mohl s klidným svědomím říct: „Vždyť já tady budu krátce. Zbývá mi ještě několik měsíců či týdnů. Za tak krátký čas, ať se snažím jakkoliv, neudělám téměř nic zásadního, abych změnil kvalitu života kolem sebe a ve společnosti.“ Ježíš čelil každodenním situacím a potřebám svého okolí. Evangelista Marek uvádí verš, který přesně charakterizuje povahu Ježíšovy služby: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil …“ (10,45)
Milý čtenáři, nepochybuji, že sleduješ vývoj situace a směřování světa v těchto dnech. Proto je na místě otázka, jakou roli zde sehrává křesťan? Jaký je jeho úkol a zodpovědnost?
V okamžiku znovuzrození jsme byli povoláni do řad Božích bojovníků. Apoštol Pavel v této souvislosti hovoří: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6,11-12, KMS)
Jako vojáci, jako armáda Ježíše Krista si musíme v první řadě uvědomit, kdo je náš nepřítel. Pak musíme znát své výchozí postavení, přednosti a výhody. Satan, vládce světa, nenávidí Boha a Boží věci. Jeho jednání vůči nám, jakožto Božím dětem, je nenávistné. Proto nás Bible učí, abychom si oblékli plnou Boží zbroj. Náš společný nepřítel používá lež a výmysly, ale my pravdu. On lest a strach, my víru. On hřích a zbabělost, ale my spravedlnost a odvahu. Pamatujme na to, že vítězství je připraveno pro ty, kdo Boha milují „celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí“. Apoštol Jan tato slova potvrzuje vyznáním „… neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janova 5,4)
Co znamená být dobrým bližním? Jednoduše to znamená být přítelem, kamarádem, být někomu po ruce, k dispozici. To znamená podívat se za svůj plot či zeď a položit si několik otázek: Seznámil jsem se již s lidmi ve svém sousedství? Nakolik znám je a jejich potřeby? Jak bych s nimi mohl začít komunikovat? Jakým způsobem bych mohl iniciovat vztahy ve svém okolí? V dnešní uspěchané době a přetechnizované společnosti se lidé z různých důvodů stěhují častěji než kdykoliv předtím. Proto seznámit se s nimi je skutečně naléhavá a vážná potřeba. Je snadné zůstat ve svém teritoriu, v jakési imaginární „zóně bezpečí“, nevyjít z kruhu vztahů, které již máme a nezískávat nové přátele. Ale ten nový nebo staronový soused byl dán do našeho sousedství proto, abychom mu uměli sdělit a přiblížit evangelium jak teoretickým, tak i praktickým způsobem.
A zde nám je příběh o dobrém Samaritánu nápomocný. Samaritán se zajímal o všechny potřeby člověka a tím mu prokázal veliké milosrdenství. Pravděpodobně ho zachránil od jisté smrti. Šel až tak daleko, že byl ochoten i riskovat, aby pomohl člověku, kterého jiní nepovažovali za bližního. Samaritán byl na správném místě, ve správný čas, aby vykonal správné věci. Byl na místě kvůli potřebě, kterou měl jeho bližní.
Ve skutečnosti být „bližním“ není pouze něčí vztah k nám, ale i náš vztah k někomu jinému. Biblický slovník uvádí: „V tomto podobenství bližním není, jak by se zde dalo očekávat, zachráněný muž, ale Samaritán, který ho zachraňuje, který jedná jako bližní.“ My jsme bližními, my jsme sousedé pro někoho jiného. V Ježíšově otázce „… kdo je můj bližní?“ pointa příběhu kulminuje. Ježíš použil výraz „bližní“, čímž myslí skutečného přítele. Přítele v čase nouze, potřeby, nedostatku a bídy. Přítele, který se hodí do každého počasí. Přítele, který je na „drátě“. Jen si vzpomeňme na Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Matouš 25,35-36)
Křesťan má mít čilý zájem o dění kolem sebe a ve společnosti. Musí být také dobrým občanem. Státníci vedou mnohá politická jednání, která často vyjdou naprázdno a jsou mnohdy nechutná. Jedním z našich cílů však má být přinášení křesťanských principů a hodnot do „neklidných vod“. Křesťané mají být hlasem, který je slyšet.
Zaměstnanec jisté firmy měl v popisu práce pohovory s novými uchazeči o zaměstnání. Způsob, jakým to dělal, byl velice zvláštní. Když uchazeč vešel do dveří a posadil se, vzápětí mu pracovník firmy nabídl nápoje, smál se, dělal si ze sebe legrácky. Dokázal vytvořit zcela uvolněnou atmosféru. A najednou se vážně zeptal na smysl jeho života. Byl si vědom toho, že lidé, kteří vědí, kam jdou, jsou zpravidla lepšími pracovníky. Jednou mu jistý muž na uvedenou otázku odpověděl: „Smyslem mého života je jít do nebe a vzít s sebou co nejvíce lidí.“
Ježíš vyzývá k následování i nás, jakožto své učedníky. Bez Něj nedokážeme nic udělat. Nic, co má trvalou a věčnou cenu. On je naším dokonalým příkladem ve všem. Učedníci Ježíše Krista jdou ve šlépějích svého Učitele a bez přestání se od Něj učí. Učedník je člověk, který chce být v každé oblasti svého života jako jeho Mistr. Chce být člověkem, který bere na sebe svůj kříž a následuje Ježíše (Matouš 16,24-25). Umírá starému způsobu života, povstává do nového života v Kristu (Galatským 2,20) a přináší ovoce Ducha (Galatským 5,22-23). Jako křesťané máme o to všemožně usilovat.
Proto mějme jistotu, že Ježíš je v našem životě a že mu smíme plně důvěřovat!
Ježíš během své tři a půl leté služby na zemi sloužil nespočetnému množství lidí. V Lukášově evangeliu 10,25-37 máme příběh o Ježíši, kterého nacházíme uprostřed velmi intenzivní a vyčerpávající služby. Vtom za ním přichází zákoník s otázkou. „Co mám udělat, abych získal věčný život?“ Ježíš vnímá záludnost otázky, proto směřuje pozornost muže k podstatě Zákona a vede ho k zamyšlení a k následovné odpovědi: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (verš 27) Ježíš ocenil správnost jeho odpovědi, načež si znalec Mojžíšova zákona odpověď vyslechl, pokrčil rameny a vyhýbavě vyzvídá dál: „A kdo je můj bližní?“
Aby Ježíš tomuto muži přiblížil smysl ilustrace, vypráví mu nádherné podobenství o milosrdném Samaritánu. Příběh končí otázkou, která v sobě ukrývá didaktický neboli výchovný prvek. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Jelikož zákoník odpověď dobře znal, zareagoval jednoduše a velice pohotově: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ „Jdi a jednej také tak,“ dodává Ježíš.
Co z toho plyne pro nás? Jaké poučení? Ježíš byl ve světě činný od začátku své veřejné služby až do konce. Aktivně se zapojoval do dění kolem sebe. Jeho pověst byla věhlasná. Kdykoli během služby mohl s klidným svědomím říct: „Vždyť já tady budu krátce. Zbývá mi ještě několik měsíců či týdnů. Za tak krátký čas, ať se snažím jakkoliv, neudělám téměř nic zásadního, abych změnil kvalitu života kolem sebe a ve společnosti.“ Ježíš čelil každodenním situacím a potřebám svého okolí. Evangelista Marek uvádí verš, který přesně charakterizuje povahu Ježíšovy služby: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil …“ (10,45)
Milý čtenáři, nepochybuji, že sleduješ vývoj situace a směřování světa v těchto dnech. Proto je na místě otázka, jakou roli zde sehrává křesťan? Jaký je jeho úkol a zodpovědnost?
V okamžiku znovuzrození jsme byli povoláni do řad Božích bojovníků. Apoštol Pavel v této souvislosti hovoří: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech.“ (Efezským 6,11-12, KMS)
Jako vojáci, jako armáda Ježíše Krista si musíme v první řadě uvědomit, kdo je náš nepřítel. Pak musíme znát své výchozí postavení, přednosti a výhody. Satan, vládce světa, nenávidí Boha a Boží věci. Jeho jednání vůči nám, jakožto Božím dětem, je nenávistné. Proto nás Bible učí, abychom si oblékli plnou Boží zbroj. Náš společný nepřítel používá lež a výmysly, ale my pravdu. On lest a strach, my víru. On hřích a zbabělost, ale my spravedlnost a odvahu. Pamatujme na to, že vítězství je připraveno pro ty, kdo Boha milují „celým srdcem, celou duší, celou silou a celou myslí“. Apoštol Jan tato slova potvrzuje vyznáním „… neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janova 5,4)
Co znamená být dobrým bližním? Jednoduše to znamená být přítelem, kamarádem, být někomu po ruce, k dispozici. To znamená podívat se za svůj plot či zeď a položit si několik otázek: Seznámil jsem se již s lidmi ve svém sousedství? Nakolik znám je a jejich potřeby? Jak bych s nimi mohl začít komunikovat? Jakým způsobem bych mohl iniciovat vztahy ve svém okolí? V dnešní uspěchané době a přetechnizované společnosti se lidé z různých důvodů stěhují častěji než kdykoliv předtím. Proto seznámit se s nimi je skutečně naléhavá a vážná potřeba. Je snadné zůstat ve svém teritoriu, v jakési imaginární „zóně bezpečí“, nevyjít z kruhu vztahů, které již máme a nezískávat nové přátele. Ale ten nový nebo staronový soused byl dán do našeho sousedství proto, abychom mu uměli sdělit a přiblížit evangelium jak teoretickým, tak i praktickým způsobem.
A zde nám je příběh o dobrém Samaritánu nápomocný. Samaritán se zajímal o všechny potřeby člověka a tím mu prokázal veliké milosrdenství. Pravděpodobně ho zachránil od jisté smrti. Šel až tak daleko, že byl ochoten i riskovat, aby pomohl člověku, kterého jiní nepovažovali za bližního. Samaritán byl na správném místě, ve správný čas, aby vykonal správné věci. Byl na místě kvůli potřebě, kterou měl jeho bližní.
Ve skutečnosti být „bližním“ není pouze něčí vztah k nám, ale i náš vztah k někomu jinému. Biblický slovník uvádí: „V tomto podobenství bližním není, jak by se zde dalo očekávat, zachráněný muž, ale Samaritán, který ho zachraňuje, který jedná jako bližní.“ My jsme bližními, my jsme sousedé pro někoho jiného. V Ježíšově otázce „… kdo je můj bližní?“ pointa příběhu kulminuje. Ježíš použil výraz „bližní“, čímž myslí skutečného přítele. Přítele v čase nouze, potřeby, nedostatku a bídy. Přítele, který se hodí do každého počasí. Přítele, který je na „drátě“. Jen si vzpomeňme na Ježíšova slova: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (Matouš 25,35-36)
Křesťan má mít čilý zájem o dění kolem sebe a ve společnosti. Musí být také dobrým občanem. Státníci vedou mnohá politická jednání, která často vyjdou naprázdno a jsou mnohdy nechutná. Jedním z našich cílů však má být přinášení křesťanských principů a hodnot do „neklidných vod“. Křesťané mají být hlasem, který je slyšet.
Zaměstnanec jisté firmy měl v popisu práce pohovory s novými uchazeči o zaměstnání. Způsob, jakým to dělal, byl velice zvláštní. Když uchazeč vešel do dveří a posadil se, vzápětí mu pracovník firmy nabídl nápoje, smál se, dělal si ze sebe legrácky. Dokázal vytvořit zcela uvolněnou atmosféru. A najednou se vážně zeptal na smysl jeho života. Byl si vědom toho, že lidé, kteří vědí, kam jdou, jsou zpravidla lepšími pracovníky. Jednou mu jistý muž na uvedenou otázku odpověděl: „Smyslem mého života je jít do nebe a vzít s sebou co nejvíce lidí.“
Ježíš vyzývá k následování i nás, jakožto své učedníky. Bez Něj nedokážeme nic udělat. Nic, co má trvalou a věčnou cenu. On je naším dokonalým příkladem ve všem. Učedníci Ježíše Krista jdou ve šlépějích svého Učitele a bez přestání se od Něj učí. Učedník je člověk, který chce být v každé oblasti svého života jako jeho Mistr. Chce být člověkem, který bere na sebe svůj kříž a následuje Ježíše (Matouš 16,24-25). Umírá starému způsobu života, povstává do nového života v Kristu (Galatským 2,20) a přináší ovoce Ducha (Galatským 5,22-23). Jako křesťané máme o to všemožně usilovat.
Proto mějme jistotu, že Ježíš je v našem životě a že mu smíme plně důvěřovat!
Život v Boží přítomnosti
Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. (Exodus 29,45-46)
Tyto verše představují nejen hlavní téma knihy Exodus, ale i celého Božího zjevení! Zjevení Božího charakteru, zrození a dospívání národa a pokračování dějin Božího jednání s Abrahamovými potomky.
Výše uvedené verše jsou součástí závěrečného celku (25,1-40,38), ve kterém byla dána ustanovení k uctívání Boha. Počínaje vysvěcením kněží, Mojžíš poukázal na požadavky, které mají být vykonávány každodenně na oltáři. Dva jednoroční beránci symbolizují naprosté odevzdání se Bohu. Oba beránci měli být obětováni podle přesných instrukcí – jeden ráno a druhý večer (vv. 40 a 41). Slova „… přineseš je v libou vůni, ohnivou oběť pro Hospodina“ jsou v ostrém kontrastu myšlence, kdy rozpustilost, bezbožnost a bezuzdnost zlých lidí je obtěžujícím (nepříjemným) zápachem v Božím chřípí. Proto bude posvěcený a připravený Izrael Božím lidem a Bůh bude přebývat uprostřed nich. Tak poznají, že Hospodin je jejich Bohem.
Jak nádherně a slavně jsou tyto pravdy naplňovány v křesťanově životě! Věřící člověk přináší své hříchy k nohám Spasitele a vírou přijímá Boží odpuštění. V pokorné poslušnosti den co den obětuje neustálou chválu a modlitby. Z jeho úst zní: „Je tak dobré Bohu našemu zpívat žalmy, je to rozkošná a líbezná chvála“ (Žalm 147,1).
Tyto verše představují nejen hlavní téma knihy Exodus, ale i celého Božího zjevení! Zjevení Božího charakteru, zrození a dospívání národa a pokračování dějin Božího jednání s Abrahamovými potomky.
Výše uvedené verše jsou součástí závěrečného celku (25,1-40,38), ve kterém byla dána ustanovení k uctívání Boha. Počínaje vysvěcením kněží, Mojžíš poukázal na požadavky, které mají být vykonávány každodenně na oltáři. Dva jednoroční beránci symbolizují naprosté odevzdání se Bohu. Oba beránci měli být obětováni podle přesných instrukcí – jeden ráno a druhý večer (vv. 40 a 41). Slova „… přineseš je v libou vůni, ohnivou oběť pro Hospodina“ jsou v ostrém kontrastu myšlence, kdy rozpustilost, bezbožnost a bezuzdnost zlých lidí je obtěžujícím (nepříjemným) zápachem v Božím chřípí. Proto bude posvěcený a připravený Izrael Božím lidem a Bůh bude přebývat uprostřed nich. Tak poznají, že Hospodin je jejich Bohem.
Jak nádherně a slavně jsou tyto pravdy naplňovány v křesťanově životě! Věřící člověk přináší své hříchy k nohám Spasitele a vírou přijímá Boží odpuštění. V pokorné poslušnosti den co den obětuje neustálou chválu a modlitby. Z jeho úst zní: „Je tak dobré Bohu našemu zpívat žalmy, je to rozkošná a líbezná chvála“ (Žalm 147,1).
sobota 7. května 2011
Nevědomost neomlouvá
V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl.
(Exodus 1,8)
Jaká tragédie se ukrývá v zmíněné větě „… nový král o Josefovi nevěděl“. Tento prostý výrok sděluje a zprostředkovává značnou část egyptské historie. Josefův vliv byl patrný v moudrém spravování říše, za což byl oceněn a uznán i svými současníky. Nyní však jiná dynastie převzala moc nad Egyptem. Válečníci z Asie, známí jako Hyksósové vládli v Egyptě kolem roku 1720-1550 před Kristem. Hyksóští králové byli cizinci a ze země byli vyhnáni nástupem nové mocné vlády známé jako Nové království. Nový egyptský král nenáviděl všechny ty, kteří byli spojeni s dřívějšími králi, zejména pak Židy. Kromě této skutečnosti se nový král paradoxně pramálo zajímal o egyptskou historii (a tudíž o vlastní minulost) jako takovou.
Zapomenutí Josefa vedlo v konečném důsledku k zapomenutí Boha. Znevážením Božího lidu se faraón postavil přímo proti Bohu. Častokrát odmítnutí pamatovat si minulost vyústí do vzpoury v přítomnosti.
(Exodus 1,8)
Jaká tragédie se ukrývá v zmíněné větě „… nový král o Josefovi nevěděl“. Tento prostý výrok sděluje a zprostředkovává značnou část egyptské historie. Josefův vliv byl patrný v moudrém spravování říše, za což byl oceněn a uznán i svými současníky. Nyní však jiná dynastie převzala moc nad Egyptem. Válečníci z Asie, známí jako Hyksósové vládli v Egyptě kolem roku 1720-1550 před Kristem. Hyksóští králové byli cizinci a ze země byli vyhnáni nástupem nové mocné vlády známé jako Nové království. Nový egyptský král nenáviděl všechny ty, kteří byli spojeni s dřívějšími králi, zejména pak Židy. Kromě této skutečnosti se nový král paradoxně pramálo zajímal o egyptskou historii (a tudíž o vlastní minulost) jako takovou.
Zapomenutí Josefa vedlo v konečném důsledku k zapomenutí Boha. Znevážením Božího lidu se faraón postavil přímo proti Bohu. Častokrát odmítnutí pamatovat si minulost vyústí do vzpoury v přítomnosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)