Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému Izraeli v Zajordání, ve stepní pustině naproti Súfu mezi Páranem, Tófelem, Lábanem, Chaserótem a Dí-zahabem. Cesta od Chorébu směrem k pohoří Seíru do Kádeš-barneje trvá jedenáct dní … (Deuteronomium 1,1-3)
Na Bibli oceňuji preciznost a přesnost, s jakou jsou nám představovány dávné události. Přirovnal bych to k podnosu, na kterém jsou nám podávána skvělá jídla - až má člověk „chuť“ se na ta dávná místa fyzicky dostat, vrátit se v čase a projít se jimi. Pokud by bylo jen trochu možné alespoň jednou prožít celou tu atmosféru a náladu. Ale i přesto, že z pochopitelných důvodů nejsme a ani již nemůžeme být přímými účastníky a očitými svědky starých příběhů, Bůh skrze Ducha svatého, který literu Písma oživuje a zpřítomňuje, nás vtahuje do spletitých dějů, dává nám možnost nahlédnout do zákulisí dějin a schopnost procítit pravý smysl slov. V této souvislosti nám tento oddíl přehledným způsobem zprostředkovává pohled do historického a chronologického rámce, tj. kde (místo) a kdy (čas) se uvedené události přetkávají s biblickým poselstvím.
Ve zmíněném textu Mojžíš promlouvá k lidu. Izraelité byli samotným Hospodinem a prostřednictvím Mojžíše vybízeni neustále si připomínat veliké skutky Boží a všechno, co pro ně udělal. Byla to jejich povinnost. Skutečně i zde platí, že národ, který zapomíná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu. Minulost je tedy možné nějakým způsobem přehlednout. Aby však k této eventualitě nemuselo dojít, Bůh k lidem při různých příležitostech důrazně promlouvá.
Stojí zde za povšimnutí, že slovní spojení „celý Izrael“ se v knize Deuteronomium v různých obdobách opakuje celkem 14krát (viz 1,1; 5,1; 11,6; 13,12; 21,21; 27,9; 29,1; 31,1.7.11 /2krát/; 32,45; 34,12). Zde je izraelskému lidu několikanásobně připomínána jejich minulost. V hebrejštině je patrný význam těchto slov, kde je důležitý obsahový aspekt. „Celý Izrael/všechen lid“ v hebrejštině není chápán pouze ve smyslu kolektivním či skupinovém. Nelze se schovat za masu lidí, za jiné příslušníky národa, jelikož každý osobně bude vzat k odpovědnosti. Tudíž výraz „celý Izrael“ vyjadřuje i základní myšlenku, kdy „každý jeden“ potřeboval slyšet slova.
Každý jeden si měl vzít Mojžíšovou řeč k srdci a osvojit si ji. Co tedy měli všichni, tj. každý jeden slyšet? O co konkrétně se jedná? Především jde o různá ustanovení a napomenutí nebrat smluvní podmínky na lehkou váhu (kapitoly 1-2). Dále jde o povzbuzení a vybídnutí k poslušnosti zaujmout zemi, povolání k tomu, aby byli „zvláštním lidem“ (kapitoly 5-8), varování před modloslužbou (kapitoly 16-18). To všechno lze vyjádřit souhrnným a hlubokým prohlášením: „Svrchovaný Bůh je Bohem historie!“
Církev dneška stojí před stejnou výzvou – výzvou nezapomenout na to, co nám Bůh v Ježíši Kristu učinil. Že se nám stalo spasení, že nás zbavil pout hříchu (Ef 2,1-10), se nedá lidskými slovy dostatečně popsat. Nikdy na to nezapomeňme! Kdykoliv je kázáno Slovo, je to poselství přímo od Hospodina především pro mne a až v druhé řadě pro ty druhé. Jak se k němu postavím? Jaký postoj zaujmu? Bude ono Slovo tím vyzvědačem, které prozkoumá krajinu mého srdce a udělá v něm pořádek, změnu, průlom? Jako tomu bylo v případě vyslaných vyzvědačů, kteří měli probádat kanaánskou zemi. Poddám se mu, nebo mu budu vzdorovat a nakonec ho odmítnu? Rozhodnutí je na jednom každém z nás – jde jen o to, abychom v sobě dali Božímu slovu prostor působit a dotýkat se nás.
Vladimír Rafaj
Žádné komentáře:
Okomentovat