středa 12. října 2011

Proč je důležité hledět do budoucnosti s nadějí?

Ty však zde u mne stůj a já ti sdělím všechna přikázání, nařízení a práva, kterým je budeš učit, aby je dodržovali v zemi, kterou jim dávám do vlastnictví. Bedlivě dodržujte, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh, neuchylujte se napravo ani nalevo. Musíte se ve všem držet cesty, kterou vám Hospodin, váš Bůh, přikázal jít, a tak zůstanete naživu, dobře se vám povede a budete dlouho živi v zemi, kterou máte obsadit. (Deuteronomium 5,31-33)

Smlouva je v Písmu nejdůležitějším a neustále se opakujícím tématem. Bůh zakládá svoji smlouvu (dohodu) postupně - nejdříve s Noem a Abrahámem, poté s národem izraelským (prostřednictvím Mojžíše) a nakonec s Davidem. S každou další uzavřenou smlouvou její podstata a významnost progresivně roste, bohatne a košatí se v míře zaslíbení, ale až v osobě Mesiáše a jeho příchodem ústí do tzv. „nové smlouvy“.
Ve všech jednotlivých případech Bůh iniciuje smlouvu, která není uzavřena mezi rovnocennými partnery. Bůh jakožto předkladatel smlouvy si vymezuje právo stanovit formát smlouvy, ve které specifikuje podmínky a sám vstupuje do role garanta, který zaručuje jejich dodržování v plném rozsahu. Lidé vytěží očekávaná požehnání plynoucí ze smlouvy v maximální možné míře jenom tehdy, pokud budou respektovat (viz překladové varianty - „pamatovat“ /Ex 20,8, CEP, NBK/; „v skutku ostříhat“ /Dt 5,1, KB/; „bedlivě/pečlivě dodržovat“ /Dt 5,1, CEP, NBK/; „zachovávat“ /Dt 5,10, CEP, NKB/ apod.) a poslouchat Boží příkazy a nařízení.

Není tomu jinak ani v příběhu o Mojžíšovi a Izraeli – i zde smlouva platí a zůstává nejpodstatnějším tématem. (Pamatujme na první zásadu správné exegeze a aplikace: Neptejme se „Co to znamená pro nás teď?“ dokud jsme se nepokusili zodpovědět otázku „Co to znamenalo pro ně tehdy?“) Bůh učinil s izraelským lidem smlouvu, která stojí na věky. Nabídl jim vztah spolupráce a ukázal jim úlohu, jakou mají hrát. Co je základem Mojžíšových slov, které se týkají smlouvy a zákona? Co je zdrojem smlouvy? Jakým způsobem funguje vztah mezi Bohem a člověkem? Jakému stavu se tento zákon snažil v budoucnosti zabránit? Nebo jaký stav měl zákon nastolit? Komu měl prospět? Koho měl chránit? Jak byli Izraelité motivováni k tomu, aby daný zákon dodržovali?

Zdrojem smlouvy je Bůh sám - ukazuje se ve svých skutcích, které jsou plné milosrdenství, milosti a odpuštění. Smlouva je založena na vztahu lásky mezi Bohem a člověkem. Bůh sám je iniciátorem a původcem tohoto vztahu. I přes značnou a opakovanou nestabilitu Izraelců Bůh na svém lidu neúnavně a systematicky pracoval a vedl ho. Tudíž Bůh je i zárukou zdaru a úspěšnosti procesu (Fp 1,6). On zmíněný vztah (smlouvu) započal, a proto jedinou možnou a správnou odpovědí člověka na Boží nabídku je jeho poslušnost zákonu a láska k Bohu. Apoštol Pavel ujišťuje věřící o tom, že „věrný je Bůh, který nás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem“ (1K 1,9).

Podobně, jako izraelský lid jsme i my vedeni k bdělosti vzhledem k budoucnosti. Je namístě vědomě a s nadějí očekávat šťastnou budoucnost (Jer 29,11). Vytoužená budoucnost Božího lidu (církve) je však podmíněna poslušností národa. Boží slovo se nemění, musíme ho ale přijmout a přivlastnit si ho.

Boží zákon je podstatou pravdy evangelia. Bůh vždy usměrňuje budoucnost svého lidu v prospěch evangelia. Nemluvím zde o náboženském fanatismu, ale o hledání pravdy, kdy se zlomí lidská pýcha, opovážlivost, arogance a nezávislost. Jak jsme my jakožto křesťané, duchovní Izrael motivováni k poslušné odezvě vůči tomuto zákonu, tj. celému Písmu?

Vladimír Rafaj

Žádné komentáře:

Okomentovat