pátek 13. ledna 2012

Milosrdenství, jež nepomíjí ...

„V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ (Soudců 17,6; 21,25)

Tento citát konstatuje a zároveň vysvětluje, jak a proč izraelský lid v soudcovském období zabloudil od morálního a etického ducha sinajské smlouvy. Stalo se tak i přesto, že lid měl k dispozici veškerá Boží zaslíbení, garance a předpoklady pro to, aby obstál. Tak se mohl stát úspěšným nástrojem v Božích rukách. Především z kontextu knihy Soudců můžeme vyvodit následující závěry, které byly příčinou převládajícího a neutěšeného stavu v izraelské komunitě.

Hlavní příčinu vidím v zoufalé zkaženosti lidského srdce a myšlení, což se v celé nahotě projevilo nevděčností, tvrdošíjností, vzpourou, ba dokonce i bláznovstvím (Jr 17,9). Druhou příčinu pozoruji v tom, že lid již nedržel pohromadě. Ukázala se zde potřeba krále, který bude v budoucnosti stát před nelehkým úkolem – sjednotit lid duchovně, politicky a sociálně. Lid v tomto období neměl ještě centrální vládu ani společného vůdce, jako kdysi Mojžíše a Jozua. Jinými slovy řečeno - lid nebyl jednotný. V pořadí další příčina, která přispěla k neblahé situaci v izraelské společnosti, spočívala v nedostatku skutečných vůdců. Bylo to období poptávky po ryzím vůdcovství. Inspirované vůdcovství dokáže alespoň částečně napravit nestabilitu národa. Bible uvádí i jiné prosté a zároveň podstatné důvody, proč tato doba byla tolik obestřena temnotou, které zde již nebudu rozebírat.

Na druhé straně břehu stojí Bůh, který má řešení pro každou eventualitu – žádná situace ho nepřekvapí. Při čtení knihy Soudců si nanovo uvědomuji to, kým Bůh je. Více si uvědomuji Boží charakter, vlastnosti, postoje, velikost a majestát. Uvědomuji si všechno to, co ukazuje na jeho velkorysost v jednání s člověkem. On nenakládá s námi dle našich zásluh. Boží vytrvalost, trpělivost, shovívavost, věrnost, odpuštění, láska, mírnost i přísnost se bezmezně projevují i přes takřka beznadějnou zlobu a nevyzpytatelnost lidského srdce. A nakonec ostrý kontrast spatřuji v tom, že Izrael Boha opouštěl, ale také v tom, že Bůh vůči nim projevoval neutichající milosrdenství.

„Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ (Pl 3,22-26) Amen!

Vladimír Rafaj

neděle 1. ledna 2012

Poslušnost ve víře vede k opravdovému hrdinství

Důležitost soudců v dějinách Božího lidu je nezpochybnitelná. Všimněme si, že ze široké škály soudců jsou čtyři, kteří jsou významní pro svou víru. Na první pohled tahle skutečnost není patrná z pouhého čtení v knize Soudců. Avšak jedenáctá kapitola v epištole Židům, která vzdává hold víře, je nám v tom nápomocná. Jednotliví soudci jsou zde uvedeni v následujícím pořadí: Gedeón, Bárak, Samson a Jiftách (v. 32). Co je tak zvláštní na těchto soudcích? Čím jsou výjimeční? Jsou to jejich vlastnosti, dovednosti, odvaha, moudrost, šikovnost, vzhled, osobní charisma? Opak je však pravdou. Nikterá z těchto věcí je nestaví na piedestal slávy. Všichni si byli vědomi svých nedostatků a své veliké odpovědnosti. Všichni pochybují o svých schopnostech a možnostech - výzvy k nápravě jsou nad lidské síly.

Podívejme se teď na jednotlivé „hrdiny víry“ a stručně je charakterizujme: Gedeón vysvobodil Izraelce od jejich utlačovatelů – Midjánců. Bitvu vyhrál s 300 muži. Soudce Bárak prorokoval, že Hospodin vydá Siseru, velitele kanaánské armády do rukou ženy jménem Jáel. Samson byl soudcem, který kromě toho, že měl nadpřirozenou fyzickou sílu, byl v jistých etapách svého života a služby mužem víry. Jiftách projevil takovou víru, že osvobodil Izrael od Amónovců, i když později ale učinil nerozumnou přísahu.

To, co způsobilo, že se jejich jména objevují na stránkách Nového zákona v kapitole, která svědčí o jejich zlomenosti, je poslušnost projevena ve víře. Víra v Boha byla kotvou, na kterou se mohli spolehnout. Soudci nemohli vykonat zmíněné skutky, pokud by nenašli v poslušnosti sílu ve víře.

Doba soudců je v mnohém podobná době dnešní. Bezbožnost ve světě je již natolik zakořeněná a společnost tak prosáklá nemravností, že s ní téměř nedokážeme hnout. Úkoly před nás kladené, jsou nad naší způsobilost - přesto se svrchovaný Bůh k nám obrací, počítá s námi a vyzývá nás k poslušnosti ve víře a ke zcela konkrétním činům.

Sláva patří Bohu, který v zásluhách svého Syna Ježíše Krista „vede naši víru od počátku až do cíle“ (Židům 12,2).

Vladimír Rafaj