pátek 16. března 2012

Posvěcení jako nástroj křesťanova růstu

Jedna ze základních definic říká, že „posvěcení (řec. hagiasmos) znamená učinit svatým, zasvětit, oddělit od světa a oddělit od hříchu, takže můžeme mít intimní společenství s Bohem a sloužit mu“.

V Novém i Starém zákoně ale existují ještě další ekvivalenty, které vycházejí ze stejného slovního kořene jako například posvátný, posvětit, svatyně, svatost, svatý apod. Všechny pojmy tedy v zásadě označují stejnou skutečnost: oddělení pro jistý cíl, záměr, účel nebo použití pro něco velice zvláštního, specifického.

Když se v Bibli setkáváme s výrazem posvěcení, případně jinými obsahově příbuznými slovy, většinou jde – v případě Starého zákona - o popis Božího vyvoleného lidu Izraele. V případě novozákonního užití je slovo posvěcení použito k popisu křesťanů. Někteří křesťané se mylně domnívají, že význam tohoto slova se týká jen malé skupiny lidí, omezeného počtu vyvolených, kteří mají nad hlavami svatozář, jsou zahaleni nějakým tajemnem a kteří jsou výjimeční ve smyslu nadpřirozeného obdarování nebo duchovních charismat.

Avšak není tomu tak. Když se podíváme do Bible - třeba do úvodních veršů novozákonních dopisů - najdeme tam důkaz: „Všem těm, kdo jsou v Římě, milovaným Božím, povolaným svatým“ (Ř 1,7); „Církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás“ (1K 1,2); „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce“ (Ef 1,4); „Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech“ (Fp 1,1, NBK); „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus svatým a věřícím bratřím v Kristu v Kolosách“ (Ko 1,1-2, KMS). Pavel píše povzbudivá slova církvi Ježíše Krista, která ani zdaleka nebyla dokonalá. Přesto je oslovuje jako svaté obecenství.

Význam posvěcení

Boží lid ve Starém zákoně a křesťané v Novém zákoně jsou povoláni ke zcela odlišnému, oddělenému způsobu života na rozdíl od způsobu života, který převládá v sekulární společnosti, ve které se věřící nacházejí.

V Písmu jsou takovým odděleným místem svatostánek na poušti, svatyně, chrám, synagoga, modlitebna, což jsou místa určená ke svatým a vznešeným záměrům. Tento aspekt křesťanského života vychází z několika známých novozákonních obrazů. Jako příklad lze uvést život křesťana, který je přirovnáván ke sportovci, vojákovi a hospodáři. Sportovec musí dbát na sebekázeň, ukázněnost a vytrvalost, aby doběhl závod (Žd 12,1). Křesťané musí závodit regulérně a podle pravidel, jinak jim hrozí diskvalifikace (2Tm 2,5).

Další ilustrace je vzata z vojenského prostředí. Jako voják je totiž křesťan ve výhodné pozici, ale také v jistém smyslu je to místo odloučení. Jeho pozornost, vnímavost nesmí být ničím odpoutávána. Pavel povzbuzuje Timotea slovy: „Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí“ (2Tm 2,3-4).

Totéž platí o hospodáři, který musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu (2Tm 2,6).

A ještě je tady příklad chrámu. Vzpomeňme si na slova Pavla, který korintskému sboru napsal: „Vy jste chrámem živého Boha“ nebo „Vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás“ (1K 3,16-17). Chrám je svatým místem, které je určeno ke zcela konkrétnímu záměru.

Tyto a mnohé další příklady tlumočí základní myšlenku oddělenosti, odevzdanosti, poddanosti, výjimečnosti, zbožnosti, obnovy a čistoty. V širším významu je to proces přípravy. „Proces, ve kterém se stále více připodobňujeme Kristu. Posvěcení je umožněno skrze znovuzrození čili zkušenost obrácení. Jeho další rozvoj v našem životě je přímo závislý na tom, do jaké míry se podřizujeme Duchu svatému a dovolíme, aby nová přirozenost ovládala náš život.“ V této souvislosti rozlišujeme tzv. poziční a progresivní posvěcení. Posvěcení je jednak poziční a jednak zkušenostní; je to pozice, kterou věřící zaujímá ve vztahu k Bohu a je to i postupný proces zkušenosti v jeho životě. Posvěcení je okamžité i postupné.

Povaha posvěcení

Další věc, kterou zde spatřuji, je povaha posvěcení. Ano, křesťané jsou povoláni být jiní. Co to ale znamená v praxi? Jak máme tomu rozumět? Znamená to tedy, že se máme izolovat od společnosti a dělat vše proto, abychom byli odříznuti od svých rodin, sousedů, kamarádů a tím přerušili veškeré kontakty? Jistěže nikoliv! Odpověď totiž nacházíme v Ježíšově přímluvě za učedníky. Pán Ježíš zde vysílá modlitbu ke svému Otci: „Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my“ (J 17,11.16). Jeho slova potvrzují tuto pravdu.

Po svém slavném zmrtvýchvstání účinkoval Ježíš zejména mezi svými vlastními. Přicházel mezi ně, do jejich středu. Intenzivně se jim věnoval, zpřítomňoval se osobně uprostřed jejich společných shromáždění a sděloval všechno to, co bylo hluboko v jeho srdci. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás,“ praví Ježíš (J 20,21). Jinými slovy Ježíš zde říká, že posílá své věrné do světa jako své vyslance, své reprezentanty, aby lidé, kteří ho nikdy neviděli a nesetkali se s ním, ho směli znát a vědět, kdo vskutku je a jaký je jeho pravý charakter. Poznají to tak, že budou pozorovat nás a naše životy. Novozákonní křesťané můžou s jistotou říct, že nikdy nebyli a nejsou od společnosti odříznuti ani se od ní neizolují.

Avšak nejlepším příkladem posvěceného života nám bude Ježíš sám. Na jedné straně je na stránkách evangelií viděn jako svatý, bez poskvrny, oddělený od jakéhokoliv hříchu (Žd 7,26), ale na straně druhé byl obviňován z toho, že se s hříšníky setkává a zajímá se o ně (Mt 11,19). Musíme si dávat pozor, neboť i zde existuje nesprávný druh oddělení se - ten nacházíme ve farizejích, kteří nebyli schopni poznat vlastní nedostatky (L 18,9-13; Zj 3,17.18).

I když jsme povoláni žít svatě a být svatí - existují zde postoje a vlastnosti, kterým se máme vyhnout, jako je například pýcha, samolibost, lhostejnost, neupřímnost, pokrytectví, žárlivost, nepřejícnost, nadřazování se apod. Tak často se my křesťané dopouštíme chyby, když nejsme v kontaktu s lidmi, které se právě snažíme získat pro Krista. Náš Pán používá příklad soli, aby znázornil roli křesťana ve světě. Sůl má očistnou a konzervační schopnost. Ale aby sůl splnila svou úlohu, musí se dostat do styku s tím, co má osolit. Pokud ale sůl ztratí slanost, k ničemu se již nehodí (srov. Mt 5,13; Mk 9,50; L 14,34).

Cíl a smysl posvěcení

Neexistují spolehlivé zkratky, kterými se lze „dopracovat“ k posvěcení. Jistý kazatel se lidí ve svém sboru zeptal: Jak jste uvěřili v Krista? Jakým způsobem? Někteří řekli, že čtením Bible, křesťanské literatury, posloucháním kázání. Jiní, že se obrátili ke Kristu na evangelizaci. Ale většina odpověděla, že uvěřili v Pána Ježíše na základě svědeckého života křesťanů, se kterými měli vztah v práci, v rodině, ve škole a podobně.

Přejeme si důvěrně znát trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého? Přejeme si ho znát víc než kohokoliv a cokoliv jiného? Není jiná cesta než být s Pánem, trávit s ním čas, být u jeho nohou, v jeho Slově. Nikdy nezapomeňme, že není možné růst v posvěcení, pokud nebudeme ochotni se znovu a znovu zamilovávat do Ježíše. Naším úkolem je růst ve svatosti, a ten musí být založen na touze oslavovat Boha za všech okolností. Oslavovat Boha vším, co děláme, by nemělo být pro křesťany jen náboženským klišé, ale skutečným cílem a smyslem hlubokého projevu, v němž Bůh najde zalíbení.

„Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1K 10,31).

Vladimír Rafaj

Žádné komentáře:

Okomentovat