Elíša poté vzal plášť, který z něho spadl, vrátil se a postavil se na břehu Jordánu. (2. Královská 2,13)
Zmíněný verš nám sděluje, že Elíša vzal plášť, který z Elijáše spadl. Tento úkon svědčí o Elíšově připravenosti, touze a velkém očekávání. Elíša využil příležitost, která se již nikdy neopakovala. Byla to jedinečná příležitost, v níž se odrážejí dva důležité momenty - pro něj mají hodnotu zlata: První moment je důležitý proto, že ukazuje, kdo se stane Elijášovým nástupcem. Druhý je důležitý ve smyslu Elíšovy poslušnosti. Mít plášť svého učitele znamenalo mít jeho autoritu. Plášť byl symbolem autority, moci, vlivu a pomazání. V této autoritě Elíša vykročil nebojácně vstříc novým výzvám. Jeho spolužáci z prorocké školy se mu poklonili a uznali ho za svého vůdce. Není divu, že jeho vliv byl patrný v celé izraelské zemi.
I přes rozdílnost Elíšovy povahy jeho služba na kvalitě neutrpěla. Charakter jeho služby byl jiný, byl šitý na míru. Elijáš měl pověst bojovníka, ohnivého kazatele, tajuplného člověka, který se znenadání objevoval a stejně tak i ztrácel. Vždy byl na pochodu a nikdy nezůstal delší dobu na jednom místě. Kvůli své bouřlivé povaze musel procházet mnoha vnitřními i vnějšími boji.
Kdežto Elíša byl poklidné až plaché povahy, působil v tichosti, vyváženě, bydlel uprostřed svého lidu a všichni ho znali a milovali. Jeho služba byla orientována více na lidi nežli na cíl. Měl dar povzbuzování i neobyčejnou dávku soucitu, velice pečoval o lidi. Byl to takový prorok-pastýř. Jeho srdcovou záležitostí byla i výchova dalších proroků, jelikož sám absolvoval podobnou „biblickou školu". Jak Elijáš, tak i Elíša zanechali v národě hlubokou brázdu, která ani po staletích nebyla smazána.
Co nám z výše řečeného plyne? Nechat se inspirovat životem a službou velkých Božích služebníků je věc nezbytná. Avšak pouhé čtení knížek nestačí. Jak ve skutečnosti rozvíjíme svůj charakter, obdarování a schopnosti, je naší věcí, nikoliv Boží. V Božím království nemá místo soutěživost a individualismus, ale vzájemná spolupráce a týmový duch, jelikož krása tkví v různorodosti. V těle Kristově je rozmanitost darů, nikdo si nemusí zoufat, ba ani ten, kdo si myslí, že jich má málo. Bůh dává „každému podle jeho schopností“ (Mt 25,15). Otázkou není: Kolik darů jsem dostal?, ale: Jak naložím s tím, co jsem již dostal?
Vladimír Rafaj
Žádné komentáře:
Okomentovat