sobota 9. června 2012

Skutky těla a ovoce Ducha aneb vítězství na dosah


Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.
Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Galatským 5,19-24)

Jak skutky těla, tak ovoce Ducha[1] zcela zásadním způsobem ovlivňují jednání člověka a jeho charakter. Křesťan je v neustálém zápase a jeho život se tak stává kolbištěm, kde se odehrává neutichající a nemilosrdný souboj, který způsobuje stará lidská přirozenost. Apoštol Pavel popisuje konflikt jako vnitřní zápas křesťana mezi tělem a Duchem. Dává zde do kontrastu snahu těla, které má tendenci úplně ovládnout člověka a odtáhnout ho od Boha, ale na straně druhé nabízí alternativu v podobě ovoce podle Ducha, které produkuje. Že tělo a Duch jsou v rozporu, je ve zmíněné stati ilustrováno protikladnými a naprosto odlišnými seznamy.
Tyto seznamy slouží věřícímu k vlastní kontrole (sebereflexi) a k určení nebo měření chování těch, kteří se považují za duchovní. Pokud něčí chování nevykazuje charakteristické rysy ze seznamu ovoce Ducha, pak to svědčí o dvou skutečnostech: buď není věřící anebo je věřící, který není veden Božím Duchem.  Stejné normy hodnocení platí pro místní sbor nebo celou církev.

Podívejme se teď blíže na skladbu prvního seznamu (vv.  19-21). Když Pavel hovoří, že skutky těla jsou zřejmé („zjevné“ NBK), tím nemyslí, že jsou všechny spáchané veřejně, kde mohou být viděny. Některé jsou, některé nejsou. Místo toho to znamená, že je zřejmé všem, že takové činy pocházejí z hříšné a staré lidské přirozenosti. Zvláštností seznamu je fakt, že neobsahuje jen takzvané tělesné hříchy, jelikož hříchy vyvěrají z každé části lidské podstaty. Pavel ve svém seznamu rozdělil hříchy do čtyř kategorií. Na prvním místě uvádí tři hříchy, které se týkají porušování sexuální morálky, další dva hříchy jsou z náboženské oblasti, poté následuje osm hříchů z oblasti  chování se ve vztahu k jinému člověku, tj. takzvané sociální hříchy, a nakonec jsou zde dva hříchy typické pro pohanskou společnost – opilství a nestřídmost.

Pavel začíná první skupinou a v ní vyjmenovává tři sexuální hříchy. Samozřejmě, že věcně je jejich rozsah či sféra poněkud komplexnější a širší. Ekumenická Bible překládá slova cizoložství a smilstvo jedním společným slovem, což je „necudnost“ (řec. porneia). Tímto souhrnným slovem jsou označeny všechny nemorální vztahy. Pavel začíná hříchem, který patřil mezi nejfrekventovanější a nejrozšířenější hříchy v římském a řeckém světě. Jakýkoliv sexuální vztah mimo vztah manželský, nebo jakýkoliv jiný, přirozený Bohem určený vztah ať už jde o homosexuální či lesbický vztah, je hříšný.
Dalším skutkem těla v Pavlově seznamu je nečistota (řec. akatharsia). V původním smyslu slova znamenala fyzickou nečistotu, špínu, ale později se vyvinul její etický podtext, který odkazoval na osobu, která byla morálně nečistá. Pavel používá výraz téměř výhradně ve smyslu morální nečistoty. Týká se těch, kdo žijí v nečistém sexuálním prostředí a atmosféře a dovolují, aby jejich mysl byla ovládána a infikována nečistými myšlenkami a vášněmi.
Bezuzdnost (řec. aselgeia) je definována jako „smyslnost a následování vášní a žádostí, které směřují k tomu, aby člověk neměl žádnou hanbu ani veřejný stud“. (str. 1922) Toto slovo líčí člověka, kterého sexuální chování je bez zábran, není drženo na uzdě, není potlačováno, regulováno, omezováno či umírňováno. Takoví lidé nehledí na to, co si kdo o nich myslí. V současnosti jsme svědky ohromného nárůstu a rozšíření projevů takového jednání nejen v západní společnosti, ale i v našich zeměpisných šířkách. Jsou to dveře dokořán otevřené pro nemravnost, nemorálnost a neukázněnost, kdy lidé zaujímají postoj: „Mně je jedno, co si o mně myslíš. Já mám svá sexuální práva stejně jako lidská práva bez ohledu na to, co si kdo o mně myslí.“

Druhou skupinou skutků těla jsou špatné neboli nesprávné duchovní zážitky a zkušenosti. Pavel pojmenovává dvě skutečnosti: První je modlářství (řec. eidólolatria) a vztahuje se na takový typ zbožnosti nebo bohoslužby, která je směrována k myšlence, principu, předmětu, osobě anebo na cokoli, co není Bůh. To v praxi znamená, že člověk může být modloslužebníkem a přitom nemusí mít nikdy ve svém domě nějakou sošku, kterou uctívá. Cokoli, co ovládá a řídí život člověka, může být pro něj modlou. Pokud je to cokoliv jiné než Bůh, Bible to nazývá jedním slovem - modlářství.
Další hřích v této skupině je čarodějnictví (řec. farmakeia). Tohle slovo pochází přímo z řeckého slova farmakeía, ze kterého máme slovo farmacie, lékárnictví. Ve starověku a středověku se slovo farmakeía používalo v souvislosti s procesem výroby a distribucí léků. Tyto léky (drogy) byly často brány či užívány ve spojení s myšlenkovým pozdvižením, mimosmyslovým vnímáním, transcendentním povznesením někoho do stadia nebo na úroveň nějakého duchovna. Tímto nesprávným a nelegálním způsobem se lidé snažili přimět svého ducha k napojení na boha nebo božství. Pavel zde jasně hovoří, že takový přístup není správný, nevede k Bohu a tudíž je z toho zlého.

Třetí základní skupinu skutků těla představují hříchy, které Pavel pojmenoval názvem Porušování bratrské lásky. Pavel jich tady jmenuje osm. Někdy mohou lidé velice rychle odsoudit sexuální hříchy, ale mají tendenci zapomínat na skutky, které narušují bratrskou lásku a soužití. Jakým způsobem nebo způsoby dovoluji nebo umožňuji narušovat bratrskou lásku? Většina slov nepotřebuje obsáhlé vysvětlení, přesto se zamysleme nad jednotlivými skutky těla.
Na prvním místě Pavel zmiňuje rozbroje (řec. echthrai), nepřátelství (ČSP, NBK, B21). Slovo rozbroje je prvním z několika slov, které se zde objevuje v množném tvaru (čísle) a naznačuje různé projevy nepřátelství jak mezi jednotlivci, etnickými skupinami, tak národy.
Na druhém místě jsou hádky (řec. eris); sváry (ČSP, NBK) – jsou to jednoduše zbytečné hádky a nesmyslné, absurdní a nikam nevedoucí argumentace. V zásadě jde o hádavého, haštěřivého, svárlivého ducha či postoj ke každému a ke všemu. Hádat se za každou cenu, vyvolávat napětí. Hádky jsou přirozeným výsledkem nenávisti jak ve světě, tak i v církvi. 
Dále jsou žárlivost (řec. zélos) a vášeň (řec. thymos). Žárlivost a záchvaty vzteku můžou naznačovat dobré i špatné vlastnosti. Existuje zbožné nadšení, ale stejně tak i spravedlivý hněv. Žárlivý člověk je člověk, který se snaží být jedničkou za každou cenu a který má „pocit závisti k úspěchu druhého“. (str. 1922) Vášeň znamená, že člověk má výbušný, útočný, agresivní hněv, který drží „ve své dlani a na někoho ho hodí“. Jako by měl ve své ruce výbušninu, dynamit.
V pořadí další hřích je podlost (řec. eritheiai). Jsou to sobecké ambice, rivalita, stranictví. Je to člověk, který v sobě nemá vypěstovaný koncept služby jiným. Takový člověk se řídí krédem: „Co můžou jiní udělat pro mě.“
Rozpory (řec. dichostasia) a rozkoly (řec. haireseis)[2] - jsou to problémy postoje. Je to člověk, který raději působí rozdělení nežli smíření a sjednocování. Když má takový člověk před sebou možnost rozhodnout se – zdali smířit nebo rozdělit - vybere si rozdělení. Jednoduše to znamená mít sektářského, negativního ducha, který se obrátí vůči komukoli, kdo není v jeho týmu. Takový člověk říká: „Jelikož nejsi se mnou, jsi proti mně. Jelikož nejsi v mé skupině, nemůžeš se nám rovnat, a proto nejsi pro nás dost dobrý.
Závěrečný hřích v této skupině je závist (řec. fthonoi). Původně je to velice silné slovo a znamená mít postoj, kdy nejenom že já sám nechci, nepřeju si, ale ani nedovoluji mít jinému člověku to, co již má. To je závist, sobeckost, nepřejícnost. Závist má úzkou spojitost se žárlivostí. Je těžké poznat rozdíl mezi závistí a žárlivostí s výjimkou, že závist je vždy špatná, na rozdíl žárlivosti, která může být i dobrá.

Do poslední skupiny skutků těla patří opilství a nestřídmost. Opilství (řec. methai) byl velice rozšířený neduh ve starověkých společnostech, podobně jako je tomu dnes. Nejnovější statistiky hovoří, že Češi
jsou na prvním místě s největší spotřebou piva na osobu (159,6 litrů) a na druhém místě v Evropě v pití alkoholu (10,2 litrů). Je to smutné a nelichotivé zjištění, což mě vede k závěru: žijeme v alkoholické společnosti.
Další hřích je nestřídmost (řec. kómoi), hodování (NBK), hýření (ČSP), obžerství (B21) a souvisí především s opilstvím. Řecké slovo kómoi  vychází ze světa sportu, možná z atletických závodů, kde je vylíčen sportovec, který zvítězil v atletické soutěži a pozve své kamarády na párty, aby vítězství náležitě oslavil. Ale slovo se postupně degradovalo a získalo negativní náboj, kdy neznamenalo jenom „Pojďte, zabavme se, oslavme to,“ ale „Dělejme tady a teď cokoliv, co nám přijde na mysl“. V angličtině je použito slovo „orgie“. A dnes můžeme tohle slovo vztáhnout a použít na cokoliv, na jakoukoli skupinu, která žije bezbožně, nemorálně a zvrhle. Takže platí to o činnostech, které jsou praktikovány bez zábran, bez mantinelů, v tzv. bezbřehé svobodě, která však může, ale nemusí mít nic společné se sexuálními hříchy a s alkoholem. Písmo nám na mnoha místech obecně hovoří o nezdrženlivém, neumírněném, nevázaném způsobu života, který není ovládán v jakékoli oblasti života. Pavel hovoří, že takový člověk je vinen hříchem kómoi, tj. nestřídmostí neboli hýřením.

Jelikož jsem procházel těmito skutky těla, je na místě otázka: Kterým skutkem těla jsem nejvíce zranitelný? Který na mě nejvíce doléhá? Který hřích má na mě největší vliv, je takovým magnetem, který mě přitahuje, nebo co mě nejvíce zlobí?

V medicíně je nemoc, která se nazývá aneurysma, kdy je céva natolik slabá a je v nebezpečí, že může na některém místě prasknout. Aneurysma je vlastně výduť vystupující z cévy, která působí na stěnu cévy, která na nejtenčím a nejohroženějším místě praská. Aneurysma je vlastně časovanou bombou, která se do prasknutí prakticky vůbec neprojeví. A v tom je její záludnost, zrádnost. Jaké poučení z toho plyne? Mnohdy člověk žije dlouho, aniž by si uvědomoval, že má tuhle nemoc a žije v neustálém nebezpečí právě proto, že neví. Případné příznaky a varování bere na lehkou váhu. Až náhle člověk může zemřít. Jaká je prevence? Je potřeba jít k lékaři včas na vyšetření.
Věřím, že my nedovolíme žádnému duchovnímu aneurysmatu být v našem životě. Pokud jsou nějaké příznaky duchovní aneurysmy, která ohrožuje život, jednejme s nimi a přijďme k nebeskému Lékaři.

V historii měli lidé různé povědomí o hříchu a různou praxi o tom, jak jednat s tělem.
Prvním způsobem bylo jednoduše odmítnutí těla. V teologii existuje směr, který se nazývá perfekcionismus a který učí, že křesťan už vůbec nehřeší, poněvadž ze sebe vykořenil hříšnou podstatu. Nemusíme již mít starost o tělo, všechno je nové, staré pominulo. Nejsme přece ještě dokonalí. Kdo se odváží říct: Já už jsem dokonalý. „Dokonalost v biblickém pojetí není protějškem bezhříšnosti, ale nezralosti.“[3] Bible adresně řeší tuhle záležitost slovy apoštola Jana: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. A verš 9 a 10 říká: „Jestliže doznáváme své hříchy, on [Bůh] je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ (1J 1,8-10)

Další nesprávný přístup v argumentaci je, že hříšná přirozenost může být ospravedlněna vlastním úsilím. „Dnes jsem se snažil málo, příště to zkusím více, tvrději, přísněji.“ A příště člověk zjistí, že ani pak to nebylo ono, a tak bude usilovat více a ještě více dalších 10 let a nic.
Jiní argumentují dodržováním zákona. Problém s příkazy a zákazy je ten, že se člověku vždy povede něco neudělat. Člověk nebo jakékoliv společenské zřízení nedokáže přijít s takovými pravidly nebo zákony, které postihnou úplně všechno. Proto se v dějinách mnozí uchýlili do klášterů a na pustá místa. Jeden příklad za všechny: Ve 4. století žil jistý Šimon, byzantský asketa a poustevník, který prožil na vysokém sloupu 37 let svého života, ze kterého neslézal. Kázal přicházejícím poutníkům o tom, že tímto způsobem křižuje své tělo a tělesné sklony.
Někteří říkají, že křesťané nejsou vázáni zákonem, že si můžou dělat, cokoli chtějí. Vše je dovoleno. Vždyť Bůh nám to i tak odpustí. Jeho milost je větší než naše hříchy. Čím víc budeme hřešit, tím spíš nám bude odpuštěno, přece odpouštět je Boží řemeslo. A tak místo toho, aby byli lepšími křesťany, budou více hříšníky než křesťany. „Antinomismus je totiž opakem perfekcionismu a bývá ztotožňován s křesťanskou svobodou.“[4]
A jiní zas na boj s tělem předem rezignují. Říkají: „Nemá to cenu. Vždyť jsem to již zkoušel tolikrát.  Takového života či životního standardu nelze dosáhnout. Jsem bezmocný. Vzdávám se.

Pokud ale nic z toho není správné, co tedy správné je? Jaká je biblická norma pro křesťana? Existuje nějaké řešení, nějaké východisko z této bezútěšné a patové situace? Pokud ano, co to je? Jak můžu vítězit nad svým tělem a tělesnými vášněmi, náladami, které mě opakovaně zotročují a vykořisťují. Může snad ovoce Ducha v mém životě způsobit změnu?

Bible nám slovy apoštola Pavla nabízí klíč. Za prvé, jednáme se starou přirozeností adekvátně skrze Krista? Zásadní otázkou je, zdali jsme dostatečně porozuměli a uvěřili tomu, co Ježíš udělal na kříži právě pro nás? Zdali prolil svou krev bezdůvodně, jen tak? Zdali nás svým zmrtvýchvstáním neuschopnil žít vítězně? Není snad dostatečnost a vítězství v smrti Kristově? Pavel říká: „Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ (Ga 5,16)
Za druhé, učme se chodit v Duchu. Když se nebudeme učit chodit v Duchu, přirozeně vykonáme skutky těla a staneme se obětí. Ale žijme skrze moc vzkříšení, která vzkřísila Krista a která může vítězně působit v  našem životě. A výsledek? Ovoce Ducha bude akčním způsobem přítomno v nás.

Nemusíš být Billy Graham nebo Reinhard Bonke ve své kazatelské službě. Nemusíš mít ani veliká duchovní charismata. Ale když půjdeš do služby, můžeš být člověkem dobrým, trpělivým a laskavým. Jsou to právě ti lidé, kteří mají ovoce Ducha přítomné ve svých životech (J 15,16) a kteří řeknou: „Já budu raději jako Ježíš. Chci mu působit radost. Chci být podobný Ježíši. Chci být jako On.

S Boží pomocí

Vladimír Rafaj


[1] Článek s názvem Skutky těla a ovoce Ducha je k nalezení ve Studijní bibli s výkladovými poznámkami, str. 1922-1923. Užitečné jsou zde i poznámky pod čarou.
[2] Další překladové varianty - roztržky (NBK, B21); sekty (ČSP, NBK, B21); rozdělení (ČSP).
[3] Ryrie, Charles C. Základy teologie. Třinec: Biblos, 1994, str. 267.
[4] Tamtéž, str. 267.

Žádné komentáře:

Okomentovat