Důvěra v Boha

„Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina.“ (Žalm 40,2-4)

Autorem úvodních veršů je David, muž „podle Božího srdce“. Momentálně procházel „údolím smrti“, obtížným obdobím života. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nejsou vůbec záviděníhodné. Ačkoli je jeho situace vypjatá a lidsky nezvládnutelná, přesto v důvěře očekává na svého Vysvoboditele. V této chvíli ještě nedokáže plně domyslet souvislosti, nedokáže ocenit důsledky Božího jednání. Zmůže se pouze na konstatování, že jeho nadějí je Hospodin. Paradoxně však tento kritický stav pozvolna formuje jeho charakter. Formují se jeho postoje, názory a vztahy k lidem, ale především vztah k Bohu.

Jak David vyjádřil své vysvobození? Odpověď nacházíme ve třetím verši: „Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet“. David zde použil symbolický jazyk, aby poetickým způsobem popsal vysvobození z problémů. Davidova zkušenost důvěřovat Bohu ho nejen vyrvala z jámy, ale také ujistila o Boží schopnosti vysvobodit ho i v budoucnu. Důvěra dává jeho životu hluboký klid a jistotu, že Bůh pečuje o něj a koná v něm neobyčejné dílo. Důvěra je trpělivé očekávání na pomoc od Hospodina. Je kontinuálním procesem, v němž není nouze o úzkostlivé a napínavé momenty. Někteří biblisté se domnívají, že David trpěl nějakou smrtelnou nemocí. Sáhl si na dno svých fyzických a psychických možností. V bídě se učil Boha poznávat a jen jemu důvěřovat. V Davidově případě zcela jistě platí dávné moudro: "Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší." Důležité je ale to, že Bůh ho vytáhl z jámy a postavil na pevný základ. Hospodin se mu opět stal jediným útočištěm. Povšimněme si, že Davidova důvěra (trpělivost) v Boha má stoupající, nikoliv klesající směr. David tím dává Bohu do rukou opratě, aby s ním zacházel dnes, ale i v čase budoucím tak, jak sám uzná za vhodné. Jak důležitá to byla škola pro nastávajícího krále! Ve své poddajnosti Božím záměrům se stal vzorem krále, jenž chodí po Božích cestách a ctí Boží zákon (Ž 119). Během let strávených v exilu a neustálém nebezpečí se David naučil podřizovat se Boží vůli.

Podobně je to s námi. Když jsme již v životě poznali Boží moc v akci i v těch nejtěžších situacích, uvědomujeme si, že mu můžeme směle důvěřovat i v budoucnosti v jakémkoli problému. Proto důvěra nesmí být pouze teoretickým cvičením, něčím, co je v naší hlavě, ale musí dostat prostor uplatnit se v praxi. Důvěra je trpělivé očekávání na Boha a jeho pomoc. Opravdová důvěra je nezbytným prvkem pro dosažení svobody. Tvoří základní stavební kámen jakéhokoliv vztahu. Někdo jednou řekl: „Kdo ztratí důvěru, víc ztratit nemůže.“ Důvěra přináší do života naději, stabilitu, optimismus, uzdravení, poslušnost, odpuštění, moudrost, ochranu a radost - stává se tak největším požehnáním a největší výsadou.

Jen si vzpomeňme na chvíle, kdy Bůh přišel a naplnil potřeby svého lidu. Nebuďme ale znechuceni, když odpověď nepřichází dostatečně rychle. Bůh vždy přichází včas. On vyslýchá volání svých věrných. Kdo Bohu důvěřuje, je schopen se vždy zhluboka nadechnout, protože před sebou vidí vytoužený cíl. Důvěra je totiž schopnost a ochota na Hospodina trpělivě očekávat. Záleží však na tom, jakým způsobem křesťané reagují na Boží svrchované vedení ve svém životě? Jaké jsou jejich priority, čemu se chtějí věnovat? Jak vnímají hodnotovou krizi společnosti? Jak reagují na současnou situaci kolem sebe? Jaká jsou pozitiva nebo negativa toho či onoho přístupu?  Co přinášejí?

Davidův postoj, jak ho žalm nezastřeně líčí, nás podněcuje k tomu, co Bůh od svých služebníků očekává. Když Bůh povolává dělníky do své služby, ti nemají na růžích ustláno. Davidův životní příběh je toho důkazem - nabízí totiž celou řadu důležitých lekcí a zajímavých zkušeností, které se potřebujeme učit, pochopit a přijmout. David je potřeboval absolvovat, aby se mohl stát nositelem Božích principů a aby se mohl radovat z nového zaslíbení: „On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu“ (vv. 2b-4).

Nechť podobná zkušenost přivede mnohé k přesvědčení a úžasu nad Boží neskonalou láskou a moudrostí. Vyjděme proto vstříc budoucím dnům s důvěrou v Hospodina.

Vladimír Rafaj