úterý 11. prosince 2012

Dokáže církev nabídnout řešení?

Bible hovoří, že všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Pokud je Bůh Stvořitelem všech věcí a také člověka, pak nic není náhodou. Člověk (a to bez výjimky) má zcela jistě místo v Božích plánech a záměrech. Je totiž vrcholem stvoření.

Již z dětství si pamatuji, že rodiče mě vždy vedli k úctě vůči slabším, starším, zdravotně postiženým, menšinám, etnickým skupinám a ke všem lidem bez rozdílu barvy pleti. Romskou otázkou se v dnešní době zabývá kde kdo. Při řešení této problematiky přicházejí na pomoc se svou troškou do mlýna politikové, státní instituce, nevládní organizace, romská sdružení nebo i Evropská unie prostřednictvím různých směrnic, rozvojových, operačních a sociálních programů, ale trvalá změna v postavení romských komunit napříč zeměmi je v nedohlednu. Avšak otázka, nad kterou se často zamýšlím, zní: „Kdo to změní? Kdo dokáže vyřešit tuto neutěšenou a v mnoha směrech tak obtížnou situaci? Je vůbec v lidských schopnostech a možnostech dosáhnout alespoň minimálních výsledků?“ Ano, každá snaha je vítaná, jen škoda, že pomoc přichází převážně zvenčí.

Proto se opět ptám: „Dokáže snad církev čelit silám, jež popírají křesťanské hodnoty, zabíjejí život a zotročují lidi? Jaké je biblické poslání církve v kontextu současné doby? Jaká je její misijní strategie pro dnešní svět? Je poselství evangelia relevantní a věrohodnou záležitostí? Je efektivním nástrojem, který přispívá k pozitivním změnám a ke stabilitě globalizovaného prostředí? Je církev schopna vypořádat se s generační, etnickou, kulturní, ekonomickou, politickou a náboženskou situací? Dokáže nabídnout alternativu? Může být církev řešením? Může být církev tím chybějícím článkem v řetězu, mostem, který propojí a zfunkční mnohdy vyostřené soužití mezi lidmi? Může být církev tím katalyzátorem ve společnosti, který zmírní napětí a vzájemné vztahy uvede do harmoničtějšího stavu?“

Ano, může! Pevně věřím, že živá, otevřená a Duchem svatým zmocněná církev je tou chybějící ingrediencí, která dodá životu chuť nebe. Přesněji řečeno, nikoliv církev, ale Ježíš prostřednictvím svého viditelného těla má zásadní vliv na každého člověka za podmínky, že člověk chce slyšet jeho Slovo a chce mu plně důvěřovat. Největším činem lásky Boží je zástupná oběť Syna za lidská provinění (2K 5,19-21). Pro mnohé je ale těžké přiznat si, že jsou hříšníky nejen ve svých skutcích, ale i ve své podstatě. Ještě těžší je to pro Romy, ještě těžší je pro ně uvěřit, že potřebují Ježíše, aby je vysvobodil z prokletí hříchu. I když jsou Romové jiní než většinová společnost, Bůh má i pro ně připravené hojné požehnání, které se již nyní projevuje v růstu zcela jedinečných křesťanských sborů a proměněných životů jednotlivců, rodin i celých komunit. Ježíš proměňuje nitro člověka, což je zásadní rozdíl v přístupu, jenž uplatňuje svět a moderní lékařská věda. Církev je zde na zemi prodlouženou rukou svého Spasitele.

Tak neváhejme a vstupme do mezery mezi Bohem a člověkem (Ez 22,30). Buďme Bohu vděčni, že nás sám Pán žně k tomuto úkolu vyzval a povolal jako své dělníky (Mt 9,36-38), že i my můžeme vykonat pro romské (nebo i jiné) příslušníky to, co je nejdůležitější. Vysvětlit jim, co Pán Bůh pro ně v osobě Syna udělal. Kristus během své pozemské služby nikdy nezapomněl pečovat o slabé, chudé a bezbranné. Stal se pomocníkem, zastáncem, rádcem, těšitelem a obhájcem všech těch, kteří žili na okraji společnosti. Nikdy nezapomněl, že přišel proto, aby přinesl dobrou zprávu o spáse všem. To je přesně to, co činil! Od křesťanů se očekává totéž. Z hlediska křesťanské služby je důležitou kvalitou věřícího člověka citlivost na potřeby okolního prostředí. Novozákonní výraz pro „činění dobra“ se vztahuje k našemu modernímu pojetí sociální práce (Ř 12,13; 2K 9,13). Také v oblasti sociální služby je církev vybavena dary. Tyto dary jsou charakteristické tím, že jsou primárně orientovány na lidi, jsou přístupné každému a v konečném důsledku přispívají k oslavě Božího jména, k celkové harmonii těla Kristova a k jeho budování (1K 12,7)). Jsou to dary milosti, milosrdenství, sdílení, dávání, povzbuzování, správcovství a různé praktické pomoci (Ř 12,3-21; 15,26). Církev má za úkol poskytovat takové podmínky, v nichž se mohou věřící duchovně i sociálně vyvíjet. Sociální služba je jistou formou poslání členů církve, je nutnou a nedílnou součástí živé struktury (tj. kněžství všech věřících - tudíž rozdělení na kleriky a laiky je zavádějící a nebiblické učení, jde o tzv. profesionalismus). Je to právě Duch svatý, jenž disponuje veškerými dary, přičemž církvi umožňuje zvládat obtíže plynoucí z naplňování Velkého pověření, vytváří časoprostor pro službu a aktualizuje příležitosti, možnosti i potenciál věřících.  Konání dobrých skutků je průvodním znakem opravdového pokání (Ef 2,10). Blaze člověku, který se zajímá o chudé, slabé, opuštěné a utlačované. V takovém konání nachází Bůh zalíbení (Mt 5,3-12; L 6,20-26; Žd 13,15-16).

Přijměme tuto naléhavou výzvu a modleme se dnes mnohem intenzivněji o to, aby Bůh seslal zvláště na tyto lidi své světlo, pravdu a přízeň (Ž 43,2). Pokud má mít i jejich víra opodstatnění, musí být pevně ukotvena v osobě Božího Syna. Nic není naší zásluhou, nýbrž zásluhou beránka Božího, který dobrovolně podstoupil trest, byl vydán na smrt, aby „každý, kdo v něho uvěří, měl život věčný …“ (J 3,15-17).

Vladimír Rafaj

Žádné komentáře:

Okomentovat