Život a
služba apoštola Pavla jsou pro dnešní církev důležitým příkladem a povzbuzením.
Pavel byl velkým misionářem, zapáleným zvěstovatelem pravdy, zakladatelem mnoha
sborů, pečujícím pastýřem, věhlasným učitelem a uznávaným teologem. Korintským věřícím říká: „Vyzývám vás tedy, následujte můj příklad“ (1 K 4,16). Lze snad
tato slova považovat za troufalost, pýchu či pošetilost? Nikoliv. Aby předešel
nesprávnému pochopení slov, o několik kapitol později svůj výrok upřesňuje: „Následujte můj příklad, tak jako já
následuji Kristův“ (1K 11,1). Ježíš, Boží Syn byl jeho nejmilejší osobou na
zemi. Proto, když něco dělal, tak to dělal na plný plyn. Jeho nasazení pro
evangelium bylo obdivuhodné, rozsah služby několikavrstvý a jeho zápas o zdravý
duchovní vývoj církve neutichající. Pavla smíme právem považovat za takového
služebníka, který nehledá zkratkovitá řešení, ale raději dělá to, co mu Pán
naloží. Pavlovým životním krédem je „… ve
všem se prokazovat jako Boží služebník … skrze slávu i pohanu, skrze zlou i
dobrou pověst …, jako chudý, avšak obohacující mnohé, jako nic nemající, a
přitom všechno vlastnící“ (2K 6,4-10).
Na straně
druhé se ve svých dopisech představuje jako člověk, který nutně potřebuje smysluplné
a funkční vztahy a živé společenství věřících, jelikož sám nic nezmůže. Pavel se modlil a nabádal věřící, aby se
modlili za něj i za nesení evangelia. „Bratří,
toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy“
(Ř 10,1). Pavlova modlitební touha byla „…
aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoli promluví, aby směle oznamoval tajemství
evangelia“ (Ef 6,19). Setkání s Ježíšem na cestě do Damašku ho
ovlivnilo natolik, že jeho srdcovou záležitostí pak bylo spasení nevěřících.
Pavel se modlil a pracoval, jelikož si uvědomoval, že obrácení ke Kristu si
žádá víc než jen jeho úsilí. Věděl, že Bůh musí působit v srdcích lidí.
Také i
korintský sbor žádá o modlitební podporu (2K 1,11). Jednoduše říká: „Pomozte
nám v modlitbách, připojte se k nám. Je to společná věc, proto jste
důležití i vy.“ Z dobových souvislostí se dozvídáme, že korintské
společenství bylo ve smrtelném ohrožení, zmítáno mnohými problémy. Tento sbor
vůbec nebyl sborem dokonalých a příkladných křesťanů, ale úplně obyčejných lidí
zápasících s otázkou: „O čem to vlastně všechno je? Co je smyslem pravé zbožnosti
a víry? Jak lze žít autentické křesťanství v podmínkách hříšné
společnosti?“
Věřím, že
podobně jako Pavel i my jsme Kristovými učedníky. Podobně jako Pavel i my
potřebujeme být lidmi činů a modlitby.
Potřebujeme se postavit do mezery za současnou generaci (Ez 22,30),
která čelí mnoha neobyčejným tlakům a nebezpečí jako jsou kupříkladu AIDS,
závislost na drogách, alkoholu, homosexualita, enormní nárůst
okultních praktik – a to je pouze špička ledovce. Do této neutěšené situace
zaznívají slova: „Koho pošlu a kdo půjde?“
(Iz 6,8) Jak to bude v novém roce? Půjdeme? Poslechneme? Postavíme se do
mezery? Pavel věřil, že modlitba je životně důležitým aspektem evangelizace,
proto se s prosbou o modlitby obrací i na křesťany 21. století. Odpovědnost
leží na našich bedrech. Počítejme s Božím zabezpečením, vystrojením a
vedením. Bůh se nemění, je věrný a dostojí všem svým slibům. Vždyť dílo, které
v nás započal, zdárně dokončí (Fp 1,6).
Žádné komentáře:
Okomentovat